ANTICKÁ LITERATURA

 

 

 

 

 

Antická literatura

/8.stol.př.Kr. - 5.stol. po Kr./

Antiquus = dávný, starobylý. Zahrnuje literaturu starověkého Řecka a Říma.

I. Řecká literatura

Založila evropskou literární tradici. O silném uměleckém cítění Řeků svědčí i to, že literární a hudební soutěže byly součástí olympijských her /první se konaly r.776 př.Kr. a od toho roku se počítal řecký letopočet/.

Písmo : V mykénském období používali písmo slabičné přijaté od Kréťanů /tzv.lineární písmo B/, v 9.- 8.st. přejali od Féničanů písmo hláskové a doplnili samohlásky - vznikla alfabeta /o mnoho století později z ní vznikla cyrilice, z té pak azbuka/, v západním Středomoří /s centrem v Římě/ z ní vznikla latinka.

Literatura je silně ovlivněna náboženstvím a mytologií.

 1. Období archaické /9.- 6.stol.př.Kr./

 Vznikají městské státy, probíhá velká řecká kolonizace.

 EPIKA /od slova epikos = dějový/ - je šířena potulnými pěvci - aiody  nebo recitátory - rapsódy.

 Nejstarší epiku reprezentují 2 eposy legendárního básníka Homéra : Ilias a Odyssea.

 Ilias - příběh trojské války, vyvolané únosem krásné Heleny trojským princem Paridem. Řekové pod vedením spartského krále Menelaa a mykénského krále Agamemnona deset let obléhají Troju /řecky Ilion - odtud Iliada/. Město je dobyto lstí ithackého krále Odyssea /trojský kůň/. Za vypálení Troje byli Řekové bohy potrestáni mnoha útrapami při cestě domů.

Odyssea - desetileté putování Odyssea z trojské války na rodnou Ithaku.

Hlavními postavami příběhů jsou héroové /hrdinové/ - buď lidé, nebo polobohové mimořádných vlastností /statečnost, válečnické umění, síla.../. Typickým znakem je pomalý spád děje, opakování ustálených přívlastků a celých pasáží. Do jednání zasahují bohové, kteří se chovají jako lidé.

Skutečnou historickou postavou /na rozdíl od Homéra/ je básník Hesiodos /asi 700 př.Kr./- autor skladby Práce a dni - je to praktický návod k zemědělským pracím, na vedení domácnosti i společenský život, doplněný mravními ponaučeními, úvahami o úctě k bohům, práci, tradicím - je to nejstarší památka řecké didaktické /výchovné/ poezie.

Autorem bajky je Ezop /6.stol.př.Kr./- původně otrok z Frýgie, který zesměšňoval omezenost a nadutost mocných i běžné lidské slabosti. Jeho bajky zpracovali později např. La Fontaine /lafontén/, Lessing, Krylov ad.

LYRIKA /lyra = strunný nástroj, za jehož doprovodu se verše recitovaly/

a/ sólová - např básnířka Sapfó /7.- 6. st./, žijící na ostrově Lesbos, psala poezii milostnou a svatební a básník Anakreon /6.st./ psal básně na oslavu boha Dionýsa /bůh plodnosti/ - vznikla tzv. anakreonská poezie oslavující lásku, víno a přátelství.

b/ sborová - např. básník Pindaros /6.- 5.st./ - opěvoval příslušníky aristokracie, tyrany a vítěze olymp.her /psal ódy/

 

2. Období attické /5.- 4.stol.př.Kr./

Duchovní život Řecka se přesouvá do Athén /oblast Attiky/. Největšího politického i kulturního rozkvětu dosáhly za Perikla, kdy vznikají stavby na Akropoli, tvoří sochař Feidias a rozvíjí se starořecké drama. Klasické attické drama se dělí na :

a/ tragédii - vyvinula se ze sborových zpěvů na oslavu boha Dionýsa, členové sboru byli převlečeni za satyry = přírodní démony v podobě kozlů - odtud název tragédie /tragóidiá = zpěv kozlů/. Ve 2.pol.6.st.se ze sboru vydělil herec, který s chórem vedl dialog, postupně herců přibývalo, měli masky a hráli i ženské role. Tragédie je drama vážného obsahu, náměty čerpá z mytologie nebo historie. Základem je konflikt lidí s bohy, osudem, svědomím, státní mocí, mravními normami atd. Vyjadřovaly bezvýchodnost lidského osudu, oslavovaly hrdinskou snahu člověka tuto osudovost překonat, i když většinou podlehne.

Aischylos /524 - 455/ - zavedl 2 herce, skládal tragédie podle schématu vina - trest - smír. Hlavním tématem je překročení míry určené lidem, za což je bohové nemilosrdně trestají. Oresteia - konflikt požadavku krevní msty s přirozenými mravními hodnotami. Je to příběh krále Agamemóna a jeho potomků. Peršané - o vítězství athénských vojsk nad perskými u Marathonu a Salamíny.

Sofokles /496 - 406/ - zpracovává mýty spojené s městem Théby. Antigona - konflikt mezi světskou mocí a mravními zákony. Král Oidipus - věštba a marný boj s osudem.

Euripides /481 - 406/ - polemizuje se zavedenými společenskými principy a náboženskými představami, propracovává hluboko psychologii postav, zejména ženských. Médeia - spor rozumu a citu s vášní, ukrytou v ženském nitru. Elektra - stejný námět jako Oresteia /Elektra je Oresteova sestra/.

b/ komedie - kómos=bujarý hudební a taneční průvod. Komedie je rovněž spojena s rituály na počest boha Dionýsa. Je to hra vyvolávající komický účinek, děj má smírný konec, zesměšňuje společenské nešvary a jejich nositele.

Aristofanes /446 - 388 př.Kr./ - upozorňuje na úpadek aténské demokracie v období peloponéské války. Např. Žáby, Jezdci, Mír, Lysistrata /motiv dívčí války, adaptace jako muzikál na libreto Vladimíra Renčína/, Ptáci /fantastický příběh aténských občanů, uskutečňujících svou vidinu lepšího života v ptačím státě/.

Dějepisectví - nemělo zpočátku vědecký ráz, úkolem bylo čtenáře poučit, ale i pobavit, zaujmout napínavým dějem. "Otcem dějepisu" je nazýván Hérodotos /485 - 425 př.Kr./ - autor spisu o řecko-perských válkách. Thukidides /460 - 396 př.Kr./ - k látce pistupuje již vědecky, kriticky hodnotí prameny.

Řečnictví - základní forma společenské komunikace v oblasti politiky, soudnictví, státní správy. Oslavnou řeč založil Isokrates /436 - 338 př.Kr./ - zastánce sjednocení Řecka pod vedením Makedonie. Jeho odpůrcem byl Demosthenes /384 - 322 př.Kr./- útočné řeči proti Filipu Makedonskému - tzv.filipiky

Filizofie - na rozdíl od přírodní filozofie archaického období se filozofické školy obracejí k člověku, etice, poznání. Např. Sokrates /469 - 399/ - pro své nekonvenční názory byl odsouzen k smrti. Sám nic nenapsal, byl analfabet, ale jeho myšlenky o pravdě, morálce a smyslu života ovlivnily jeho žáka Platona /427 - 347/ - užívá forem dopisu a dialogu pro objasnění problému - Symposion, Ústava, Faidros.  Aristoteles /384 - 322/- Platonův žák, jeho učení se stalo základem křesťanské filozofie. V Athénách založil filozofickou školu, byl vychovatelem Alexandra Makedonského. Obsáhl veškeré vědění starověku /etiku, politiku, přírodní vědy, slovesné umění/. Dílo : Umění řečnické (Rétorika), Poetika /stanovil normy pro dramatické dílo, je tvůrcem tří jednot - místa, času a děje /drama se musí odehrávat na jednom místě, v krátké době a má mít jednu dějovou linii/.

3.Období helénistické /4.- 1.st.př.Kr., od smrti Alexandra Makedonského 323 po dobytí Egypta Římany r.30/

S výboji Alexandra Makedonského se řecká kultura rozšiřuje do celého východ.Středomoří a na Blízký východ a prolíná se s kulturami východních civilizací. Kulturní centra - Pergamos /Persie/, Antiochie /Sýrie/, Alexandrie /Egypt/.

V Athénách se zrodila nová komedie - zaměřila se na motivy ze soukromého života /rodinné problémy, rafinované zápletky, humorná duchaplná konverzace/. Autorem je Menandros /342 - 290/ - hra Škarohlíd.

Poezie se obohatila o nový žánr - idylu - krátkou báseň z pastýřského prostředí. Idyla se uplatnila v bukolické poezii /búkolikos=pastýřský/ - oslavuje venkovský život, je výsledkem znechucení z přebujelé civilizace. Zakladatelem je Theokritos /300 - 260/.

Filozofie - zesiluje se zájem o člověka, jeho individualitu. Např. epikurejci /zakladatel Epikuros/ hledají podstatu štěstí a blaženosti. Stoická škola /zakladatel Zenon z Kitia/ se zabývá otázkami mravnosti, život se musí podřídit rozumu a přirozenosti.

4. Období římské /1.st.př.Kr.- zánik říše západořímské v 5.st.po Kr./

Plutarchos /50 - 120 po Kr./- historik a životopisec - dílo Souběžné životopisy.

 

 

II. Římská literatura

Vyvíjí se od 3.stol.př.Kr. po zánik říše r.476 po Kr./

Vznikla na základě setkání s vyspělými kulturami Etrusků a Řeků - vzory naplnili domácí tematikou. Římská literatura je psána latinsky latinkou /převzatou od Etrusků, kteří ji vytvořili z řecké alfabety/. Vedle klasické latiny existovala i latina "vulgární"/lidová/, z níž se vyvinuly románské jazyky.

1.Staré období /3.- 2.st.př.Kr./

Nejstarší literatura se rozvíjela v rámci lidové slovesnosti /náboženské písně/. R.240 př.Kr.vzdělaný řecký propuštěnec /bývalý otrok/ Livius Andronicus přeložil pro římské divadlo první řeckou tragédii a komedii, později Odysseu.

Novou komedii tvoří 2 římští autoři : Plautus /251 - 184/ - rodinné historky, milostné příběhy plné zvratů a intrik. Plautus vytvořil ustálené lidské typy /hloupý a lakomý pán, chytrý otrok, chlubivý mluvka/. Lakomý pán je ústřední postavou Komedie o hrnci /vzor pro Molierova Lakomce/, lstivý otrok vystupuje v komedii Pseudolus a chvástavý voják je hlavní postavou hry Chlubný voják. Plautus užívá "jazyk ulice"/kupců, otroků/. Terentius /195 - 159/- pocházel z vyšší vrstvy, psal uhlazenějším jazykem, jeho hry jsou umírněné, intelektuální - např.Dívka z Andru. 

Za prvního autora prózy je považován Cato Starší /234 - 149/- konzervativní politik, psal naučná díla

Zakladatelem satiry je Lucilius /180 - 101/ - zesměšňuje a kritizuje špatné vlastnosti jednotlivců a nešvary ve společnosti.

2.Klasické /zlaté/ období /1.st.př.Kr.- r.14 po Kr.,tj.smrt císaře Augusta/ 

Památky tohoto období tvoří zlatý fond římského písemnictví. Vůdčí osobností je Marcus Tulius Cicero /106 - 43/ - vynikající řečník, politik, filozof. Proslul hlavně politickými a soudními projevy , nejznámější jsou Proti Catilinovi. Teorii řečnictví shrnul ve spise Řečník. Jeho jazyk je pokládán za vrchol klasické latiny /cicerónská latina/.

Gaius Julius Caesar /100 - 44/ - historické dílo Zápisky o válce galské - vzpomínky na dobývání Galie, život Keltů /věcný,strohý sloh/.

Gaius Valerius Catulus /84 - 54/ - své pocity z tragické lásky k milence Lesbii vyjádřil v básni Nenávidím a miluji.

Titus Livius /55 př.Kr.- 17 po Kr./ - Dějiny od založení města - zidealizované mravy prvních Římanů srovnává se současností.

3 nejslavnější římští básníci :

Publius Vergilius Maro /70 - 19 př.Kr./ - oslavoval osobnost a politiku císaře Augusta. Sbírky Zpěvy pastýřské /Bukolika/, obsahující 12 básní zvaných eklogy - žánrové obrázky z pastýřského života jsou alegorií pro aktuální problémy doby; Zpěvy rolnické /Georgika/ - rady z oblasti zemědělství, snahy o jeho obnovu; Aeneis - 12 knih příběhů trójského hrdiny a mytického praotce Aenea. 

Publius Ovidius Naso /43 př.Kr.- 18 po Kr./ - nepodporoval Augustovu politiku, proto byl poslán do vyhnanství do Tomidy /dnešní Konstanca v Rumunsku/. Listy heroin - forma básnických dopisů, ženy známé z mytologie píší svým manželům. Umění milovat - poučení mládeži, jak se zalíbit opačnému pohlaví. Proměny /Metamorfózy/ - 250 převyprávěných řeckých a římských bájí, jejichž společným motivem je proměna /člověka v rostlinu, zvíře, kámen.../. Žalozpěvy a Listy z Pontu zachycují básníkovo utrpení ve vyhnanství a stesk po Římě.

Quintus Horatius Flacus /65 - 8 př.Kr./ - zachycuje soukromý život, jeho radosti, strasti. Filozof a přírodní lyrik, zastánce epikurejské filozofie. V díle Ódy oslavuje bohy, vlast, přátelství a lásku. Listy k Pisonům jsou teoretickými zásadami básnického umění.

3.Postklasické období /r.14 - konec 5.stol. po Kr./

Období despotismu za vlády Nerona, cenzura, vyhnanství a popravy spisovatelů. Jedním z nich byl např. filozof Seneca /4 př.Kr.- 65 po Kr./-vychovatel Nerona, přinucen k sebevraždě. Zastánce stoicismu, rovnosti lidí, laskavého přístupu k otrokům.

Publius Cornelius Tacitus /55 - 120/ - nejlepší římský historik, odpůrce císařství. Historii raného císařství popsal ve spisech Dějiny a Letopisy. Způsob života Germánů v díle Germania /zmiňuje se i o kmenech na našem území/.

Obětí Nerona se stal i prozaik, satirik Gaius Petronius zvaný Arbiter/rozhodčí vkusu/. V románu Satiricon zobrazil společnost své doby. Nejslavnější epizodou románu je Hostina u Trimalchiona - satirický příběh zesměšňující povrchnost, rozmařilost a omezenost římských zbohatlíků.

Na rozklad římské společnosti reagoval svými epigramy Marcus Valerius Martialis /40 - 104/. Epigram vznikl v 6.st.v Řecku a původně to byl nápis na hrob nebo věnování. Později se z něj vyvinul samostatný literární žánr krátký rozsahem, satiricky vyjadřující nějakou adresnou myšlenku. Skládá se z expozice /úvodu/ a pointy /výrazného, někdy překvapivého závěru/.

Od 3.stol. nabývá velkého významu patristika /patres=otcové/ - tj.tvorba církevních představitelů formulujících křesťanské učení. K nejvýznamnějším církevním Otcům patřil Aurelius Augustinus neboli sv.Augustin /354 - 430/ - spis Vyznání /nejstarší evropská autobiografie/; O boží obci - z tohoto díla vycházela scholastika /nejdůležitější směr křesťanské středověké filozofie a vzdělání/. Další círk.Otcové - Ambrosius, Jan Zlatoústý ad.

Vznešení Římané mnohdy podporovali umělce - nejznámější byl Maecenas /74 - 8 př.Kr./ - od jeho jména odvozen název mecenáš.

Literární ambice měli i někteří císařové - např. Marcus Aurelius /121 - 180/ - "filozof na trůně"- Hovory k sobě /část napsal na území Slovenska/.

Nejčastější formou knihy byl papyrový nebo pergamenový svitek, v pozdní antice se objevil kodex /předchůdce vázané knihy/.

Na antiku navazuje evropské umění v době karolínské renesance /za vlády Karla Velikého v 8.- 9.st./, humanismu a renesance ve 14. - 15.st., klasicismu v 18.st.