ČESKÁ PRÓZA 1.POLOVINY 20.STOLETÍ

 

1. Legionářská literatura - autoři reagují na osobní zážitky z 1.svět.války a bojů v zahraničních legiích

Rudolf Medek /1890-1940/

R.1919 vydal sbírku Lví srdce s proslulou básní Zborov /hrdinství našich legionářů v bitvě u Zborova r.1917/. Pětidílný cyklus z legionářského prostředí byl zahájen románem Ohnivý drak /kronika posledních let monarchie, vypuknutí války a první dezerce českých vojáků/. Poslední část s názvem Anabáze vypráví o posledních měsících pobytu legií na Dálném východě.  Román Plukovník Švec líčí oběť velitele, který chce sebevraždou apelovat na svědomí svých vojáků, aby zastavil morální rozklad jednotky.

 

Josef Kopta /1894-1962/

Třetí rota -  na osudech jedné roty legií sledoval osudy vojáků, zánik carismu v Rusku a zrod revoluce. Na rozdíl od Medka byl mnohem objektivnější. Dívá se na české vojáky i poměry v Rusku kritičtěji.

 

František Langer /1888-1965/

Jízdní hlídka - o skupině legionářů obklíčené ruskými partyzány.

 

Jaroslav Kratochvíl /1885-1945/

Události v Rusku v letech 1916-1918 zachytil v dvoudílném nedokončeném románu Prameny - konfrontuje přítomnost českých legionářů se složitou situací v Rusku.

 

Jiný pohled na válku představuje dílo Jaroslava Haška /1883-1923/

Napsal tisíce povídek /např. Můj obchod se psy/.

Stěžejním dílem zůstává nedokončený román Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války. Začal vycházet od r.1923 s ilustracemi Josefa Lady. Jde o dílo výjimečné, originální, moderní, proto kontroverzní a provokativní.Výtky se týkaly jazykové vulgárnosti, přízemnosti, sprostoty, nedostatku ideovosti, mravnosti, hrdinství. Nejčastěji bývá spojováno s anarchismem, expresionismem či dadaismem. Švejka obklopuje absurdní, odcizený svět, který se ho snaží pohltit, ale Švejk si zachovává přirizenost, nezávislost. Švejk není skutečná postava, nýbrž postava literární, tvořená příběhy, které vypráví. Je to literární typ. Při četbě se ocitáme ve vymyšleném světě zbudovaném z rozmanitých historek a anekdotických příběhů. Pokračovatel Haškova díla Bohumil Hrabal vystihl Švejka jako "génia smetiště dějin, génia, který se odmítl podílet na absurdní blbosti moderní doby". Je to stejný pábitel jako pozdější hrabalovští "hrdinové". Nejtypičtějším literárním prvkem Haškova díla je ironie - jen ta dokázala proměnit zrůdnost války v přijatelnější svět humorné grotesky, i když jde často o černý humor. Švejkovství je vlastně boj - Švejk je lidový človíček bez velkých mravních ideálů, ale s velkou chutí do života, který se snaží ubránit před strašlivou válečnou mašinérií. Švejk "švejkuje", tzn.nebouří se, neprotestuje, ale lišácky čte rozkazy přímo z očí svých nadřízených a plní je ne na sto, ale na tři sta procent, aby z nich přímo čišela blbost, nemravnost, násilnictví celého společenského řádu, z něhož vyplynuly. Švejk je tedy geniální sabotér. /Použito myšlenek kritika Václava Černého/

Další autoři, kteří se zabývali 1.svět.válkou :

Jan Wiess - Barák o tisíci patrech

Karel Konrád - Rozchod!

Václav Řezáč - Větrná setba

Jaromír John - Večery na slamníku

Fráňa Šrámek - Žasnoucí voják

 

2. Katolická moderna

Jakub Deml /1878-1961/ - katoliký kněz

Jeho dílo je spojováno se symbolismem, expresionismem, surrealismem a křesťanským spiritualismem. Dominantním tématem jeho díla je smrt, děsivé, úzkostné vize absurdního, chaotického světa, boj křesťanského prvku s pohanským, náboženského se smyslovým, pocit vnějšího i vnitřního rozpadu a rozkladu : Hrad smrti, Tanec smrti .

Básně v próze svědčí o Demlově všeobjímající lásce, prostotě a pokoře : Moji přátelé /symbolika rostlin/ a Miriam /láska k ženě/.

Jako u Kafky se i u Demla propojuje život s literaturou - vše, co prožívá, ihned zapisuje. Zapomenuté světlo - o úloze faráře, jeho vnitřním boji mezi službou Bohu a lidem a lákou k ženě. Zfilmováno v hl.roli s Bolkem Polívkou a Veronikou Žilkovou.

Šlépěje - 26 svazků deníků z let 1912-1942.

 

Jaroslav Durych /1886-1962/

Píše  historickou prózu s katolickým zaměřením. Působil jako vojenský lékař a katolický novinář.

Sedmikráska - o hledání lásky, setkání s dívkou v sedmi podobách. Sedmikráska je symbolem chudoby, ale také vytrvalosti a nezdolnosti.

Bloudění /Větší valdštejnská trilogie/ - sugestivně zachycuje atmosféru třicetileté války, Valdštejnův vzestup a pád, dramatičnost a konfliktnost baroka.

Rekviem /Menší valdštejnská trilogie/ - 3 povídky odehrávající se po Valdštejnově smrti. Kontrast prostoru světského a duchovního, pozemského a božského, smrtelného a věčného. Mezi nimi zeje propast - smrt. Ta je branou k poznání tajemství života. Pro Durycha je však v době třicetileté války smrt jen hrůznou banalitou pozemského života a přestává být branou k věčnosti.

 

3. Expresionisté

Richard Weiner /1884-1937/

Dopisovatel Lidových novin v Paříži, česky píšící židovský autor. V díle se obrací do podvědomí, halucinací a snů. Nevěří v sílu rozumu, hrdinové jsou rozpolcení, trpí halucinacemi, beznadějí - povídky Lítice a Škleb.

Ve čtenářsky velmi náročné próze Hra doopravdy už naznačuje, že člověk je odpovědný za svou existenci.

 

Ladislav Klíma /1878-1928/

Filozof, který se stylizoval do podoby sebejistého nietzscheovského nadčlověka se silnou absolutní vůlí. Myslící člověk a jeho vědomí je vším, je jako Bůh či místo Boha. Obdobně jako hrdinové Dostojevského /Raskolnikov ve Zločinu a trestu/ mohou i Klímovi hrdinové všechno - vraždit /i sebe/, dokazovat tím svou sílu, svobodu, nadřazenost, své "božství". Klíma miloval pokleslé žánry - krváky, horory... Klímovy prózy se odehrávají ve světě mimo morálku, dobro a zlo, na hranici šílentví, v blízkosti smrti.  Libuje si v sadomasochistických utrpeních, v líčení perverznosti, ubohosti, apokalyptických hrůz. Je pesimista, nihilista. Klímovo dílo je "voláním o pomoc uprostřed lhostejného světa...Hlasem volajícího na poušti." /J.Chalupecký/. Tvoří ho desítky novel, romanet, nedokončených románů, dramat, z nichž většina vyšla až posmrtně : román Utrpení knížete Sternenhocha /zfilmováno Janem Němcem pod názvem V žáru královské lásky s Ivanou Chýlkovou a Vilémem Čokem/, soubor povídek Slavná Nemesis a jiné povídky, Vlastní životopis Ladislava Klímy aj.

 

Josef Váchal /1884-1969/

Spisovatel, malíř, grafik, tiskař. Z oblasti periférie /stejně jako Klíma/ vynesl triviální pokleslé žánry  pro jejich grotesknost, emocionalitu, hrůzostrašnost - pověstný je jeho Krvavý román - román je koncipován jako esej o historii a významu "krváků".

 

4. Ruralisté /ruralis=venkovský/

Autoři vyznávají jistoty domova, víry v Boha, práce na poli, pokračování v tradici rodu. Autoři staví nezkažený venkovký svět proti hříšnému, bezbožnému životu městskému, byli ostrými odpůrci myšlenek socialismu i veškerých civilizačních novot. Autoři ukazují problémy venkova /sociální rozdíly/, ale přesto venkovský svět idealizují a glorifikují. Po r.1948 se většinou stali terčem oficiální kritiky. Čep emigroval do Francie, Knap a Křelina byli uvězněni.

Josef Knap /1900-1973/

Hrdinové jeho románů a povídek jsou osudově svázáni s rodnou půdou a vytržení z tohoto prostředí vede ke konfliktům : Réva na zdi, Vysoké jarní nebe atd. Román Puszta je o kolonistech z Čech a Moravy osídlujících Podkarpatskou Rus.

 

František Křelina /1903-1976/

Ve svých románech ukazuje rozvrácený venkov odtržený od Boha : Hlas na poušti, Puklý chrám, Jalovčí stráně

 

Jan Čep /1902-1974/

Psal povídky a eseje :

Zeměžluč - hrdinové překonávají životní tragédie návratem k rodovým tradicím a náboženskou vírou. Podobného rázu jsou i Letnice, Děravý plášť ad. Sestra úzkost jsou paměti ve formě zpovědi, psané v pol. 60.let a vydané francouzsky, česky vyšly až r.1975. 

 

 

 5. Historická próza

František Kožík /1909-1997/

Největší z pierotů - román o pařížském mimovi českého původu Janu Kašparu Dvořákovi /Jean Gaspard Debureau [žán gaspár debiró]/. Světlo v temnotách - životopisný román o J.A.Komenském.

 

Karel Schulz /1899-1943/

Kámen a bolest - románová biografie o vrcholném renesančním sochaři, malíři, architektovi a básníkovi Michelangelovi. Líčí život v renesanční Florencii i papežském Římě, dobu plnou intrik, náboženského fanatismu, ale i umění.

 

6.  Psychologická próza

Rozvíjí se od konce 30.let 20.stol., hlavně však v době 2.svět.války. Její rozkvět souvisí s bouřlivým rozvojem psychologie.

Jaroslav Havlíček /1896-1943/

Román Vyprahlé touhy vyšel v přepracovaném vydání r.1944 pod názvem Petrolejové lampy. Naturalisticky líčí příběh z maloměstského prostředí. Hlavní postavou je Štěpka Kiliánová, vitální, citově založená  mladá žena, která se z nedostatku příležitostí /maloměsto, všichni se znají, je pro své vrstevníky kamarádkou, nikdo o ni nejeví zájem jako o partnerku/ provdá za svého bratrance, cynického vojáka, který jí zatají, že trpí pohlavní chorobou v pokročilém stadiu, postupně fyzicky i psychicky degeneruje, až se naprosto pomate a umírá. Štěpka zůstává na statku, protože už nemá kam jít, a provdá se za švagra, aby měl statek hospodyni. Autor ukazuje groteskně absurdní svět a život na sklonku rakousko-uherské monarchie. R.1969 natočil podle románu film režisér Juraj Herz v hlavních rolích s Ivou Janžurovou a Petrem Čepkem.

Helimadoe - venkovský lékař - vdovec - má 5 dcer, které mu pomáhají v ordinaci, vedou domácnost a starají se o hospodářství. Vše sleduje čtrnáctiletý chlapec, který se do Dory zamiluje, ta ho využije jako poslíčka pro své milostné pletky s kouzelníkem a nakonec uteče z domu.

 

Egon Hostovský /1908-1973/

Autor židovského původu, jehož hlavním tématem je hledání jistoty a smyslu života v odcizeném a chaotickém světě.

Žhář - hlavní postavou je čtrnáctiletý chlapec, který se cítí nešťastný, opuštěný po odjezdu dívky, do které se zamiloval. Má strach z pustého života, nelíbí se mu ve škole, domácnost organizuje přísná a chladná matka ...Hoch si vymyslí hru, aby se báli i ostatní - vylepuje plakáty s varováním, že bude založen požár. Chce lidi jen vystrašit, ale někdo podle jeho oznámení začne požáry opravdu zakládat. Město propadá panice. Když se věc vymkne chlapci z rukou, přizná se matce. Ta zažívá další nervový otřes, neboť před několika dny jí dcera utekla s klukem do Prahy. Matce se hroutí svět. Dcera se však zklamaná vrací domů. A tehdy se změnil starý řád v jejich domě. Matka je šťastná, dětem odpouští a začínají nový život. Kdo byl žhářem, není objasněno. 

R.1939 emigroval Hostovský před nacisty, r.1948 před komunisty. Žil v USA , byl spolupracovníkem Rádia Svobodná Evropa. V 1.exilu vznikla díla : Listy z vyhnanství, Sedmkrát v hlavní úloze, Úkryt. Hrdinové těchto děl jsou rozpolcení, vykořenění lidé nepatřící nikam, hledající smysl života ve světě, v němž selhala i duchovní elita. Někteří nacházejí řešení svého životního úkolu ve svobodném činu. Např. hlavní postava Úkrytu, český inženýr, vynálezce dělostřeleckého zaměřovače, vstoupí do francouzského odboje a přijímá úkol, který znamená jistou smrt.

Ve 2.exilu se sbližuje s literaturou existencialistickou a absurdní. Díla jsou podobenstvím o lidské existenci ve století exilu, ve století nového stěhování národů. Jeho hrdinové žijí ve "vnitřním ghettu", které je odděluje od ostatního lidského společenství : Cizinec hledá byt, Nezvěstný, Dobročinný večírek, Všeobecné spiknutí.

 

Jarmila Glazarová /1901-1977/

Kronikou dvanácti let šťastného manželství jsou Roky v kruhu.

Vlčí jáma - nerovný svazek venkovského lékaře se starší despotickou ženou, do rodiny přichází schovanka Jana, s "otčímem"se do sebe zamilují, ale lékař umírá na srdeční chorobu a nemocná teta ho brzy následuje. Glazarová mistrnně užívá slezského nářečí v dialozích mezi tetou a jejími služkami. Děj se odehrává na Opavsku v malém městě. Natočen film v hl.roli s Janou Brejchovou, Jiřinou Šejbalovou a Miroslavem Doležalem /bučovický rodák/.

Advent - Františka čeká dítě, ale jejího nastávajícího zabije v lese strom. Jako svobodná matka zažívá na vesnici jen ústrky, je terčem pomluv, proto se rozhodne provdat se za staršího sedláka, aby zajistila dítěti jméno a domov. Jenže na statku vládne spíše děvečka, která má se sedlákem poměr, Františka tvrdě pracuje, její čtyřletý chlapeček musí pást dobytek, je s ním špatně zacházeno. Jednou v zimě dítě uteče a schová se, Františka ho hledá, je zoufalá, ve stodole najde sedláka s děvečkou, lekne se, upustí petrolejku, myslí jen na své ztracené dítě, zavře stodolu, kde sedlák s děvečkou uhoří. Najde svého syna a začíná pro ně nový život. Román má symbolický název - období očekávání příchodu Spasitele je zde symbolem pro nový život, který čeká matku s dítětem. Glazarová opět užívá nářečí - děj se odehrává na Valašsku v Beskydech.

 

Václav Řezáč /1901-1956/

Jeho romány Nástup a Bitva se staly nejčtenějšími díly u nás v poválečných letech. Dnes jsou tyto romány považovány spíše za dokumenty deformace naší literatury než pravdivým obrazem osídlování pohraničí. Autor vycházel z předem daných představ, nikoli z faktů poznaných na místě, postavy nejsou psychologicky propracované, jsou to pouze reprezentanti určitých postojů.

Hodnoty, jimiž se Řezáč do naší literatury zapsal, je nutno hledat v jeho předválečné tvorbě. Zájem vzbudily již jeho první děské knížky : Poplach v Kovářské uličce a Kluci, hurá za ním! Řezáč využívá napětí, tajemství, detektivní zápletky a jejich dobrodružné řešení, na němž se podílejí dětští hrdinové.

Kromě knih pro děti jsou nejživotnější složkou Řezáčova díla jeho psychologické romány napsané v letech okupace /okupace vedla autory k žánrovému omezení, pěstuje se historická a psychologická próza/. Řezáč ukazuje společenské kořeny psychické výjimečnosti svých postav a dosah jejich činů - stávají se vědomými strůjci zla. Tak se jeho díla stala i svědectvím o fašismu a jeho rozkladném působení na člověka.

Např. Černé světlo - hrdina románu se narodí jako slabé, neduživé dítě, je hýčkán a rozmazlován nervově labilní matkou. Zažije psychický otřes, když řezník ubije ve dvoře potkana. Tento zážitek v něm vyvolá věčnou úzkost před fyzickou silou. Ve škole podplácí největšího siláka, aby ho chránil před spolužáky, ale také nesl odpovědnost za společné lumpárny. Vyroste z něj chorobně ctižádostivý slaboch. K dosažení cílů užívá přetvářky a podvodů. Chce se oženit s dcerou svého strýce, u kterého je zaměstnán, aby ovládl jeho firmu. Dívka jej nechce a on rozvrátí život celé rodiny.Je odhalen a dostane se do situace onoho štvaného potkana. Pokusí se o sebevraždu, ale je zachráněn a dožívá jako mrzák na těle i na duši.

Svědek - také hrdina Kvis je vědomým strůjcem zla. Nikdy nepracoval, neměl žádný cíl. Pustotu života naplňuje tím, že rafinovaně podněcuje negativní sklony v lidech a snaží se je dohnat ke zločinu. Hra s životy jiných mu poskytuje vzrušení. Ukáže se, že lidé však nejsou proti zlu bezmocní. Svědek je podobenstvím o vítězství morálního řádu nad zlem. 

Rozhraní - umělecký vrchol Řezáčovy tvorby, román o vzniku románu. Hrdinou je spisovatel zcela posedlý svým námětem. V románu se prolínají životopisné osudy spisovatele a fiktivní osudy jeho hrdiny. Formováním svého hrdiny se autor vychovává a osvobozuje.

 

7. Sociální próza

Marie Majerová /1882-1967/

Vrcholnými díly se sociální tématikou jsou romány Siréna a Havířská balada. Představují široký obraz hornického a hutnického Kladenska od počátků průmyslové revoluce po 1.světovou válku a vznik republiky. Označení balada užila autorka proto, neboť představuje konflikt jedince se společností, proti níž je bezmocný, zvýrazňuje pocit poníženého člověka, který je pyšný na svou práci, ale je nucen žebrat, protože práci nesežene. 

Mládeži věnovala M.Majerová román Robinsonka - příběh dívky, která se po smrti maminky musí starat o domácnost, jejich byt jí připadne jako pustý ostrov a ona se musí všemu postupně učit. 2x zfilmováno, naposled s Miroslavou Šafránkovou.

 

Marie Pujmanová /1893-1958/

K jejím prvotinám patří Pacientka doktora Hegla - studie měšťanské rodiny. Hrdinka se vzbouří proti strnulým konvením, vybujuje si právo na osud svobodné matky a zařídí si život po svém.

Zkušenosti z hospodářské krize, stávky, návštěva Baťova Zlína ji přivedly k napsání 1.části trilogie o obrazu světa po 1. světové válce po dobu krize, kdy se lidé dostávají na křižovatku a nevědí, kudy dál - Lidé na křižovatce. Vymyslela si textilní kombinát Úly v čele s Kazmarem /Zlín, Baťa/. Obdivovala jeho organizační talent, pracovitost, sociální opatření pro dělníky..., ale viděla i stíny systému, kde je vše podřízeno maximálnímu zisku, Kazmar je bezohledný k sobě i ostatním. 

 Po druhé světové válce vznikly další 2 díly trilogie : Hra s ohněm a Život proti smrti. Nemají již uměleckou úroveň 1.dílu. Autorka místo osobních prožitků hrdinů vysunula do popředí historické události, příliš názorně rozdělila postavy na kladné a záporné a zdůraznila nutnost socialistických přeměn.

 

Ivan Olbracht /1882-1952/

Vlastním jménem Kamil Zeman, syn spiovatele Antala Staška. Je spisovatelem, který píše psychologickou prózu, zajímá se o sociální problematiku, o prostředí soudních síní a věznic a o problematiku židovskou a oblast Podkarpatské Rusi. Pracoval jako redaktor Práva lidu, pak Rudého práva. R.1929 byl vyloučen z komunistické strany, protože nesouhlasil s novým vedením v čele s Gottwaldem, který bolševizoval stranu podle sovětského vzoru.

1.období tvorby /do konce 1.vět.války/ -  problematika vzpoury individua proti společnosti : O zlých samotářích - typ člověka vyřazeného z "dobré společnosti", opovrhovaného /tuláci, komedianti, rasi.../, kterého nedobrovolná samota spojená s opovržením udělá zlým. Mstí se společnosti nenávistí. I hrdina románu Žalář nejtemnější je individualista, do izolace jej však nevehnalo opovržení společnosti, nýbrž postižení a sobectví, které ochromuje možnost soužití. Hrdina po svém oslepnutí není schopen uvěřit, že žena jeho neštěstí nezneužívá. Mučí ji chorobnou žárlivostí, až se jeho manželství rozpadne. Žalářem není tedy jen jeho slepota, ale především sobeckost a žárlivost. 

Podivné přátelství herce Jesenia - oba hrdinové, herci, jsou kontrastní umělecké typy. Jiří Jesenius je člověk vysokých morálních kvalit, realista, pečlivě studuje své postavy. Jan Veselý je romantik, který se postavy zmocní naráz, bez přípravy, živí ji ze svého nitra, ve všech rolích hraje vlastně sebe. Je neklidný, nezodpovědný, přináší bolest lidem kolem sebe. Narukuje do války a po marném pokusu o vzpouru je popraven ve chvíli, kdy Jesenius chce spáchat sebevraždu, ale osudné znamení /pád hodin ze stěny/ ho zadrží. Jesenius p řevezme po příteli to, co bylo v jeho umění nejcennější, a vyroste ve velkého umělce.

2.období tvorby /20.léta/ - období vypjaté novinářské a politické aktivity. Umělecká tvorba přejímá prvky reportážní, dokumentární, agitační : Anna proletářka - psáno jako lidové čtení pro nejširší vrstvy, aby je zaujal vzrušující děj a dostalo se jim politického poučení. Proto převládá dějová složka nad psychologií postav, proto je Toník čítankově vzorný a přitom lidsky nepřesvědčivý, měl být strhujícím příkladem dělnického vůdce.

Nejlepším dílem tohoto období je Zamřížované zrcadlo - symbióza reportáže a umělecké prózy. Je to rámcová novela, jejíž rámec tvoří reportáž z věznice, do ní jsou zasazeny 4 příběhy tří vězňů a jednoho dozorce.

3.období tvorby /30-40.léta/- objevil Zakarpatsko jako nový inspirační zdroj. Přilákala ho divoká, civilizací málo dotčená příroda i život Ukrajinců a Židů. Do vesnice Koločavy se pak rok co rok vracel. Není to únik do světa legend , pověstí a mýtů, nýbrž jejich aktualizace. Spojuje legendární látky se současnými slovesnými prostředky.

Hory a staletí - okouzlení krajinou, vyprávění o osudech lidí, studie o sociálních, politických, hospodářských a kulturních poměrech.Pranýřuje kolonizátorské metody československé vlády.

Nikola Šuhaj loupežník - historie začíná 1.svět.válkou a pokračuje v prvních poválečných letech. V Koločavě se střídá "vrchnost"/ ¨Maďaři, Rumuni, Češi/, ale zůstává sociální bezpráví. Živelný odpor místních lidí se vtělil do legend a mýtů. Olbracht spojil reálný příběh posledního zakarpatského zbojníka s legendou, kterou si o něm vytvořil lid. Vznikla románová balada, v níž je romantický příběh živelné individuální vzpoury zasazen do reálného prostředí. Nikola se stává  loupežníkem souhrou náhod, nežije ve společenské izolaci, je spjat s lidem svého kraje, má jeho obdiv i lásku a podporu. Do jeho podoby lidé vtělují hrdinství, kterého se jim samotným nedostává. Román dostal státní cenu, ale byl zakázán pro školní knihovny a byl zabaven jeho překlad do ukrajinštiny. Hudební zpracování : Balada pro banditu /Divadlo Husa na provázku, scénář Milan Uhde, hudba Miloš Štědroň, v hlavní roli Miroslav Donutil a Iva Bittová, v roce 2005 nastudováno Vladimírem Morávkem s Janem Zadražilem a Evou Vrbkovou/; Koločava /Městské divadlo Brno, režie Stanislav Moša, hudba Petr Ulrych/.

Golet v údolí - tři tragikomické příběhy z obce Polana, z uzavřeného světa ortodoxních židů, kteří žijí v "goletu"/ve vyhnanství ze své pravé izraelské vlasti/, udržují své tradiční náboženské obřady i životní styl. Kniha obsahuje tři povídky : Zázrak s Julčou, O smutných očích Hany Karadžičové /zfilmováno Karlem Kachyňou pod názvem Hanele v hlavní roli s naší absolventkou Ladou Jelínkovou/ a Událost v mikve /očistná židovská lázeň/.

V období okupace se věnoval tvorbě pro mládež - převyprávěl staré příběhy :

Biblické příběhy, později přepracováno pod názvem Čtení z Biblí kralické

Ze starých letopisů /Kosmova a Hájkova kronika/

O mudrci Bidpajovi a jeho zvířátkách - staroindické bajky

Dobyvatel - beletristické zpracování díla amerického dějepisce Prescotta Dějiny dobytí Mexika

 

8. Demokratický proud, humanistická próza

Karel Poláček /1892-1944/

Narodil se v Rychnově nad Kněžnou v židovské kupecké rodině. Bratři Čapkové ho přivedli do Lidových novin. Je tvůrcem publicistického žánru soudnička a sloupek, vtipně glosujících aktuální události. R.1939 musel redakci z rasových důvodů opustit. Přátelé mu radili, aby emigroval, ale on váhal tak dlouho, až mohl s úlevou prohlásit : "Válka s Polskem! To je dobře. Už je cesta uzavřena. Už nemusím utíkat." R.1943 nastoupil do transportu a v říjnu 1944 zahynul v plynové komoře  Osvětimi.

Poláček je jedním z našich nejlepších humoristů. Jeho dílo je obrazem českého maloměšťáka z doby před 1.svět.válkou i po ní. Jeho humor občas ztvrdne v nemilosrdnou satiru, protože maloměšťák podle něj není jen směšný, ale i nebezpečný. Ohrožuje morální i citové zdraví národa.

Muži v ofsajdu - psychologická sonda do duše klubových přívrženců dvou pražských fotbalových klubů.

U Kamenného stolu - letní hemžení lázeňských hostů, trampoty pana hostinského se záletnou ženou a dvěma synovci, kteří spolu od dětství nemluví kvůli hře v kuličky a nyní se střídají v roli číšníka a vrchního.

Dům na předměstí - strážník si postaví dům na předměstí, ale sám bydlí dál ve starém bytě, dům pronajímá. Z návštěvníků se snaží vyždímat co nejvíce peněz a uplatňuje na nich i svou touhu po moci. Trápí je vyhláškami, nařízeními a zákazy. Stejnou hrůzovládu rozpoutá i ve své rodině.

Za Poláčkova života vyšly 4 svazky jeho chystané pentalogie : Okresní město, Hrdinové táhnou do boje, Podzemní město a Vyprodáno. Je to syntéza dosavadních dílčích obrazů maloměstského světa. Modelem maloměsta je Poláčkovo rodiště, chybí ústřední hrdina. Nositelem komična je jazyk. Lidé nevládnou řečí, ale řeč vládne lidmi. Skládá se z jazykových klišé, ustálených úsloví, opakují se stereotypní přívlastky a formulace, celé věty a odstavce, což má podtrhnout neměnnost a nehybnost života ve městě. Cyklus byl Poláčkovým varováním, že duševní lenost a myšlenková nehybnost maloměšťáků je nejvhodnějším podhoubím pro totalitní systém.

V době svého lidského ponížení, v době čekání na naplnění osudu píše Poláček své klíčové dílo - Bylo nás pět. Je to svědectví ducha nad fyzickou silou. Aby unesl tíhu hrůzy, vykouzlil si Poláček svět viděný dětskýma očima, svět plný směšností, ale bez krutosti a zla, protože to je mimo dohled dětských očí. Sledujeme příběhy klukovské party od jara do jara, na to pak navazuje velkolepé snové finále. Komičnost opět vyplývá hlavně z jazyka - přirozené klukovské vyjadřování, slang,  se stále prolíná s naučenou školskou češtinou, germanismy s nářečím. Je to kritika nepřirozeného světa dospělých na pozadí přirozeného světa dětí.

Jedinou dětskou knížkou je Edudant a Francimor - dobrodružné příběhy dvou čarodějnických synků, kteří ve svém pozdním věku nastupují povinnou školní docházku.

 

Eduard Bass /1888-1946/

Začínal  jako tvůrce textů pro kabaret Červená sedma, potom pracoval v Lidových novinách jako fejetonista, soudničkář, divadelní kritik a tvůrce rozhlásků - veršovaných komentářů k týdenním událostem /shodou okolností jsem teď jeden obdržela mailem : všichni si stěžují, že se zdražuje - sládci musí zdražit pivo kvůli chmelu, pekaři pečivo kvůli mouce, pan domácí zvedá činži, stát daně a básnička končí slovy : "Konzumentu nelze více, nežli jít a oběsit se. Učiň to však neprodleně, dokud špagát nestoup v ceně"/. Od r. 1933 byl šéfredaktorem LN, po Mnichovu byl funkce zbaven a věnoval se pouze literární tvorbě.

Proslavil se "moderní pohádkou"  Klapzubova jedenáctka - o chalupníku Klapzubovi, který ze svých jedenácti synů vytvořil neporazitelný fotbalový tým, bojující na hřišti vždy čestně a poctivě, jakmile začaly fotbalu vládnout peníze, Klapzuba mužstvo rozpustil.

Z důvěrné znalosti prostředí cirkusů a kabaretů vychází román Cirkus Humberto /hlavní postavou je Vašek Karas, vyrůstající odmalička v cirkusovém prostředí, z něhož se stane ředitel cirkusu/. Bass psal toto dílo v době okupace, aby připomenul lidem jednoho ze slavných Čechů, který se usilovnou prací a poctivostí dopracoval tak vysoko. Ze stejného prostředí je i soubor povídek Lidé z maringotek.

 

Karel Čapek /1890-1938/

Nejvýznamnější představitel české prózy 1.pol.20.stol. Narodil se v Malých Svatoňovicích v Podkrkonoší v rodině lékaře. Studoval gymnázium v Hradci Králové, v Brně a v Praze, pak Filozofickou fakultu UK. Od r. 1921 až do své smrti pracoval v Lidových novinách. Byl už za svého života uznávaným spisovatelem, neopustil zemi ani v nejtěžší době, zemřel velmi nemocný a uštvaný reakčními živly 25.12.1938. Jeho manželkou byla herečka a spisovatelka Olga Scheinpflugová.

Byl přítelem T.G.Masaryka /patři k tzv. pátečníkům - skupina intelektuálů, která se pravidelně v pátek scházela s prezidentem/ - setkáním věnoval knihu Hovory s T.G.M. Byl horlivým zastáncem demokracie, ale nezavíral oči ani před chybami a nedostatky 1. republiky /především v sociální politice/, odmítal však jakákoli násilná řešení, ať už reakční, či v duchu revolučních myšlenek /novinová stať Proč nejsem komunistou/. Jedinou cestu vidí v prohlubování demokracie a rozvoji společnosti. Apeluje na vzájemnou snášenlivost a důvěru /F.X.Šalda ho nazval "milisrdným samaritánem"/. Uchvacoval ho rozvoj techniky a moderní civilizace, hrozil se však jejich moci nad člověkem.

Čapek se opíral jednak o vitalistickou filozofii, ale hlavně o pragmatismus a relativismus : neexistuje objektivní pravda, každá pravda se skládá z množství subjektivních pravd, každé lidské jednání, které je užitečné, je dobré.

K.Čapek byl prozaikem, dramatikem, básníkem, novinářem, vynikajícím překladatelem, literárním a divadelním kritikem, režisérem, dramaturgem. Měl osobitý vypravěčský styl vycházející z hovorové češtiny.

1. Překlady : Francouzská poezie nové doby / např. Apollinairovo Pásmo/

2. První povídky : Zářivé hlubiny a Krakonošovu zahradu napsal společně s bratrem Josefem, samostatně pak Boží muka a Trapné povídky, kde se projevil pocit bezmocnosti, nejistoty v době 1.svět.války.

3. První divadelní hry : Loupežník - individuální vzpoura mladého hrdiny proti měšťácké morálce, která na druhé straně odhaluje nezralost a nezodpovědnost mládí. Na druhé straně za konzervativní měšťáckou morálkou profesora se skrývá strach o dceru, neboť jedna už si svou mladickou nerozvážností život zkazila /relativismus/.  Ze života hmyzu /s bratrem/- alegorická satirická komedie, v níž jednotlivé druhy hmyzu představují lidské vlastnosti /např.chrobáci - hovniválové - hamižnost a touhu po majetku, motýli poživačnost a přelétavost, mravenci pracovitost a bojovnost, jepice pomíjivost života apod./. Děj komentuje tulák, který v závěru umírá, na scénu přichází matka s dítětem v náručí /smrt x zrození nového života/.

4. Dramatické a románové utopie : vyjádřil v nich obavy ze zneužití techniky, z válečných katastrof

RUR /zkratka pro Rossum´s Universal Robots/. Poprvé se zde objevilo slovo robot, které vymyslel asi Josef Čapek. Drama zpraovává téma vynálezu inteligentních umělých bytostí, které jsou obdařeny lidskými dovednostmi, postrádají však cit a neuznávají žádný systém morálních hodnot. Jejich původním posláním je sloužit lidem, výroba se však vymkla kontrole a roboti přejímají vádu nad světem. Lidstvo je vyhubeno, naživu zůstane pouze Alquist, protože jako jediný zná tajemství výroby robotů. Když u dvojice robotů - Heleny a Prima - se projeví lidský cit - láska - pozná, že existuje naděje pro budoucnost. Čapek chtěl varovat před krátkozrakým vzýváním technického pokroku, který nedokáže překlenout mravní rozpory ve společnosti. Robot měl být i symbolem odlidštěného člověka jako součásti nemyslícího davu.

Věc Makropulos - hlavní hrdinka Emilia Marty má od svého otce, řeckého lékaře Makropula, lék na nesmrtelnost. Žije již velmi dlouho, všichni, které měla ráda, ztratila, život už pro ni postrádá smysl. Rozhodne se proto lék nabídnout přátelům, ale nikdo z nich nemá odvahu experiment podstoupit.

Továrna na absolutno - o vynálezu, který přinesl ohromnou nadprodukci všeho, ale do ovzduší vypouštěl "absolutno", které měnilo charakter lidí. Čapek zde obhajuje tradiční způsob života, potřebu práce jako životního naplnění.

Krakatit - opět jde o epochální vynález, tentokrát ovšem ničivé třaskaviny, jejíž použití by mělo pro lidstvo nedozírné následky. Vynálezce krakatitu je inženýr Prokop, génius a romantický snílek. Jeho nitro se doslova zmítá mezi čtveřicí naprosto rozdílných žen, se kterými se setkává mnohdy na pomezí snu a reality. Za Prokopův protipól můžeme považovat jeho kamaráda Tomeše, bezcharakterního prospěcháře, který se pokouší o přivlastnění vynálezu a v době nemoci Prokopovi vzorec třaskaviny odcizí; nebo démonickou postavu pokušitele d´Hémona alias Daimona. Prokop je nedobrovolně zadržován a nucen vydat krakatit k válečným účelům. Navzdory výhrůžkám i lákavým nabídkám své tajemství neprozradí, přesto se Tomešovi podaří třaskavinu vyrobit, továrna vyletí do povětří a Prokop se setkává s pohádkovým dědečkem /snad samotným Bohem/, který ho napomíná, aby své schopnosti věnoval prospěšným vynálezům, které by lidem ulehčily práci, a ne je zabíjely.

5. Období přelomu 20. a 30.let :

Povídky z jedné kapsy a Povídky z druhé kapsy - využil postupu detektivních příběhů, motivy bral v denních zprávách o zločinech, ale relativistická filozofie nedovedla Čapka k rozhodnutí, na čí straně je dobro a zlo. Proto často nedospívá k názoru, kdo je vlastně vinen. Doporučuji např.povídky Věštkyně, Rekord, Šlépěje, Zločin v chalupě, Poslední soud, Ukradený kaktus, Čintamani a ptáci, Případ s dítětem, Balada o Juraji Čupovi atd.

  Žurnalistické práce : cestopisy - Italské listy, Anglické listy, Výlet do Španěl, Obrázky z Holandska, Cesta na sever /slučuje žurnalistický    a básnický jazyk, zbarvení hovorovou řečí je prostředek sbližující novináře se čtenářem, libuje si ve výčtech, např.rostlin, zvířat apod./.

Apokryfy - konfrontuje historické nebo biblické motivy s aktuálním společenským děním /např. O deseti chlebích - Kristus krmí zástupy a pekaři brblají, že jim kazí kšeft/.

Marsyas čili Na okraj literatury - úvahy a stati o literatuře a spisovatelově odpovědnosti při práci s jazykem. Všímá si okrajové, nikoli vysoké literatury.

Pohádky a tvorba pro děti : Dášeňka, čili Život štěněte /doplnil i vlastními fotografiemi/ a Devatero pohádek /s bratrem/.

6. Závěrečné, vrcholné období Čapkovy tvorby :

Románová trilogie vybudovaná na principu mravního hodnocení : a/ Hordubal - děj je představen v trojím světle - z pohledu Hordubala, vyšetřujících četníků a soudu. Okolnosti smrti přesto zůstávají neobjasněny. Hordubal se vrací po sedmi letech z Ameriky a brzy na to je nalezen mrtev. Zabila ho jeho žena, její milenec, nebo zemřel sám?                                b/ Povětroň - rekonstrukce životního příběhu neznámého, smrtelně zraněného letce. Jeho osud domýšlejí tři lidé - jeptiška, jasnovidec a básník. c/ Obyčejný život - zbásňuje prostý lidský život, próza obsahuje životopisné prvky, smysl života měří zásadami humanity, křesťanské lásky, sbratření : "...dáš-li pozor, uvidíš v každém kus sebe sama a pak v něm s úžasem poznáš svého pravého bližního."

Nebezpečí fašismu a války :

Válka s mloky /1936/ - román-fejeton. Mloci představují lidi zbavené lidských vlastností. Jsou průměrní, zmechanizovaní, beztvarý, manipulovatelný dav, zplodina lidské civilizace. Dílo je alegorií fašismu, na který Čapek sarkasticky útočí. Užívá žurnalistických prostředků /zprávy, provolání, referátu, reklamy/. Poukazuje na morální rozklad společnosti, která hledá východisko v dobyvačné válce.

Bílá nemoc /1937/ - drama; pokus otřást svědomím těch, kteří válku připravovali, i těch, co tomu lhostejně přihlíželi. Galénův boj s bílou nemocí je bojem ve jménu nejvyšších humanistických ideálů, je však bojem tragicky marným, protože při něm nenašel podporu lidu. Čapek touto hrou předpověděl, že válka je neodvratitelná.

Matka /1938/- drama; matka postupně ztrácí muže i své čtyři syny ve válce nebo ve jménu vědeckých experimentů. Chrání nejmladšího - Tonyho - ale když slyší v rozhlase, že fašisté zabíjejí i malé děti, posílá ho do boje.

 

9.  Próza experimentální, poetistická :

Vladislav Vančura /1891-1942/

Nejvýznamnější představitel naší básnické prózy. Je sice ideově blízký sociálně cítícím autorům, má ale jiná měřítka estetická. Píše literaturu, která vyrůstá z poznání života a na život působí, ale ne tak, že by skutečnost kopírovala. Je přesvědčen, že spisovatel nemá být objektivní a nestranný. "...každý příběh má být vypravován tak, abyste poznali jeho kuchaře, jako piják pozná vinici, kde se urodila jeho lahev."

Narodil se v Háji u Opavy, později vyrůstal v Davli u Prahy. Středočeský povltavský kraj se stal i dějištěm jeho próz. Vystudoval medicínu a se ženou si zařídili ordinaci na Zbraslavi. Velmi brzy se však věnoval pouze literární tvorbě. Vančura byl člověk ryzího charakteru, shovívavý, ale nesmlouvavý v zásadních věcech, zejména v umění. Nenáviděl měšťáctví jako karikaturu života, podílel se na ilegálním  boji proti fašismu /Výbor inteligence spolu s Halasem, Olbrachtem, V.Černým.../. Za heydrichiády r. 1942 byl zatčen a zastřelen v Kobylisích.

Vančura vytvořil mocí básnického slova výjimečný svět. Jeho pojetí života bylo renesančně radostné. Měl rád postavy nekomplikované, chlapské milovníky života. Inspiroval se renesanční prózou i po stránce jazykové, užívá archaismy a knižní výrazy, spojuje je s jadrnými výrazy lidového jazyka a výrazy argotickými. I jeho větná stavba působí archaicky - vytváří složité konstrukce připomínající humanistickou češtinu. Od obrození se snažila česká próza přiblížit hovorové řeči /Němcová, Neruda, Čapek.../, kdežto Vančura pozvedá krásnou spisovnou mluvu z prachu a dává jí zazářit v celé kráse. Potřebuje humanistickou řeč pro její velebnost, monumentalitu, aby s její pomocí vyzdvihl své heroizující pojetí života. Vančurova experimentální próza podtrhuje vypravěčský charakter románu, autor zdůrazňuje svůj osobní názor, přerušuje často vyprávění, obrací se na čtenáře, oslovuje ho, dovolává se jeho úsudku. /"Dvě dívky jdou k Obořišti. Bůh je provázej! Naříkají, ale vy a já nic nedáme na jejich pláč a budeme je provázeti k šťastnému konci."/ Zatímco ostatní autoři většinou usilují o to, aby se čtenář vžil do příběhu, Vančura ho vědomě vytrhává z této iluze a chce, aby si čtenář uvědomoval, že nesleduje skutečný život, ale něco uměle vytvořeného. Je vizuálním typem umělce, vidí každý detail. Nenapíše, že vojáky zmáhá únava, ale že "bubeník klímaje bude tlouci hlavou o svůj buben." Souvisí to s jeho výtvarným nadáním, které ho mimo jiné přivedlo k filmu /režíroval film Před maturitou/.

Pekař Jan Marhoul -  jedno z děl, kde děj je výrazně oslaben, do popředí se dostávají různé typy zajímavých postav - podivínů, českých donkichotů a chudých bloudů. Zde je to bezelstný, prostý člověk, pracant, ale špatný obchodník, dává lidem chléb na dluh, půjčuje peníze, pro svou dobrotu jim připadá jako blázen. Zneužívají jeho dobroty, on chudne, až je z něj žebrák. Ani v této situaci si však nezoufá, zlomí ho až zjištění, že jeho syn nedostuduje.

Pole orná a válečná - románový obraz války, jejího nesmyslného běsnění, chaosu. Hlavní postavou je zlý blázen, zemědělský dělník František Řeka, který se dopustil loupeže a vraždy. Odejde na frontu jako vozataj, je zabit a pochován s vojenskými poctami jako neznámý vojín.

Rozmarné léto - humoristická novela, kritika maloměstských poměrů. Na venkovské plovárně v Krokových Varech se scházejí tři přátelé - kanovník Roch, bývalý důstojník Hugo a majitel plovárny Důra. Je červen, ale počasí jim nepřeje, plovárna zeje prázdnotou. /"Tento způsob léta zdá se mi poněkud nešťastným."/ Ze stereotypu je vytrhne příjezd kouzelníka Arnoštka a jeho půvabné družky Anny. Malost života je zde v ostrém protikladu s velikostí jazyka, kterého přátelé používají při svých "hlubokých filozofických" debatách o běžných záležitostech. 

Markéta Lazarová - historický román ze středověku. Děj je soustředěn kolem dvou rodin loupeživých rytířů v mladoboleslavském kraji. Vančura si vybral postavy, které měl rád : prosté, překypující životem, statečné, nezkrotné, neurvalé. Jsou stejně bezuzdní v nenávisti jako v lásce. Malost života, který zde každou minutu visí na vlásku, je dána do protikladu velikosti jejich citu. Stejnojmenný film režiséra Františka Vláčila byl zvolen nejlepším filmem české kinematografie /v hl.roli Magda Vašáryová, Josef Kemr ad./

Útěk do Budína - román konfrontující život ve městě a na venkově. Nepodařené manželství české vysokoškolačky a slovenského statkáře, pasivita má za následek deziluzi, majetkový i osobní krach.

Konec starých časů - román s hlavní postavou knížete Megalrogova, což je ruský emigrant s rysy barona Prášila. Přijde na jihočeský statek, kde si agrární panstvo na šlechtu hraje /zbohatlík Stoklasa/, kdežto on emigrací šlechtictví ztratil. Je sympatický svou touhou žít život jako jedno velké dobrodružství, čímž si získá všechny ženy a hlavně děti v domě.

Tři řeky - nejdějovější Vančurův román. Slaboučký a neduživý hošík je zklamáním pro svého otce - vančurovsky robustního sedláka. Děj sleduje chlapcovy osudy, jeho fyzické i charakterové posílení, ruské zajetí za 1.svět. války, účast na revoluci. Zmužnělý a vyzrálý se vrací domů.

Vančura připravoval trilogii Koně a vůz, která měla být obrazem české společnosti od 1.svět. války po jeho současnost, uskutečnil pouze 1.díl - Rodina Horvatova, práci přerušil kvůli jinému dílu, které mu připadalo v době okupace aktuálnější a důležitější, a to byly Obrazy z dějin národa českého - beletristický obraz naší minulosti do posledních let Přemyslovců. Spolupracoval s historiky, dílo mělo připomenout českému národu předky, kteří se dokázali ubránit "cizákům". Známá je hlavně kapitola o kronikáři Kosmovi.

Vančura byl i autorem divadelních her, např.Jezero Ukereve s protikolonialistickou tématikou nebo Josefina s námětem blízkým Shawovu Pygmalionovi /My Fair Lady/.