LITERATURA ČESKÉHO NÁRODNÍHO OBROZENÍ

 

Počátek nové fáze společenského vývoje v českých zemích je spjat s vládou Josefa II.(1780-1790)

Reformy :   1781 zrušení nevolnictví(venkovský lid se stěhuje do měst=šíření češtiny a vzdělávání dětí)

                1781 toleranční patent (náboženská svoboda i pro některá nekatolická vyznání)

-tyto reformy byly projevem osvícenského absolutismu(osvícenství ve vyspělých zemích je záležitostí měšťanstva, u nás ho prosazuje panovník z obavy před lidovými bouřemi)

Již za vlády Marie Terezie byl zrušen jezuitský řád, mnoho klášterů, zavedena povinná školní docházka (1774) a školství je odňato církvi. Snaha Josefa II. o formování silného, jednotného, centralizovaného státu však vedla ke germanizaci, nevydávají se téměř žádné české knihy. Po zrušení nevolnictví se česká inteligence pocházející z venkova dostává do velkých měst a podněcuje rozvoj hnutí označovaného jako národní obrození.

 ARCHITEKTURA

-koncem 18. stol.u nás převažuje klasicismus - Stavovské divadlo, kostel Slavkov - a empír- zámek Kačina. Projevem osvícenství je založení Soukromé společnosti nauk 1774 /od r.1790 přejmenované na Královskou společnost nauk/. 1818 je založeno Národní muzeum.

 

I. ETAPA (GENERACE) NÁRODNÍHO OBROZENÍ-obranná fáze

 (80.léta18.stol.-počátek 19.stol.)

-nejdůležitějším úkolem bylo zachování českého jazyka (ale že by ještě někdy mohl být jazykem vědy nebo vyšší literatury, nevěřili ani samotní obrozenci). Buditelé-obrozenci chtěli zrovnoprávnit češtinu s němčinou - to vysvětluje potřebu tzv.obran.

R. 1775 byla Františkem Martinem Pelcem vydána latinská Balbínova obrana.

Náklad byl vzápětí zabaven, ale motivoval vznik dalších obran např. Obrana jazyka českého proti zlobivým jeho utrhačům od Karla Ignáce Tháma.

Běžným dorozumívacím jazykem českých vlastenců a obrozenců byla němčina, češtinu se museli pracně učit.

 

DĚJEPISECTVÍ

-usiluje o objektivní obraz českých dějin a povznesení národního sebevědomí.

Byla vydána Hájkova kronika s rozsáhlým komentářem historika Gelasia Dobnera. Původní byla Nová kronika česká napsaná Františkem Martinem Pelcem (1734-1801) - první profesor jazyka českého na Karlově univerzitě.

 

FILOLOGIE A LITERÁRNÍ HISTORIE

JOSEF DOBROVSKÝ(1753-1829)

-zakladatel slavistiky a tvůrce novodobého pojetí českých literárních dějin

-česky se naučil psát až na gymnáziu v Německém Brodě a Klatovech

-absolvoval bohosloví v Praze, působil jako vychovatel u Nosticů, pak byl ředitelem kněžského semináře v Hradisku u Olomouce

-od r.1790 žil v Praze jako soukromý učenec, zemřel a je pochován v Brně

-usiloval o upevnění spisovné normy češtiny, je zakladatelem slavistiky, zabýval se dějinami jazyka i literatury :

1)Zevrubná mluvnice jazyka českého - německy

2)Německo-český slovník - dvojdílný

3)Své slavistické výzkumy shrnul v latinsky napsané Mluvnici staroslověnštiny

4)Dějiny české řeči a literatury - německy, za vrchol české literatury považuje dobu Veleslavínovu 

 

PUBLICISTIKA

VÁCLAV MATĚJ KRAMERIUS(1753-1808)

Od r.1786 vydává Schönfeldské pražské noviny, od r. 1789 přejmenované na Krameriusovy c.k.  (císařsko-královské) pražské poštovské noviny, od r. 1791 Krameriusovy c.k. vlastenecké noviny.

Od r. 1801 měly přílohu Pražský posel.

R.1824 přejmenovány na Pražské noviny s beletristickou přílohou Rozličnosti (později Česká včela - redaktor Čelakovský).

R.1846 Pražské noviny převzal K.H.Borovský, přejmenoval je na Národní  noviny, r. 1848 vládou zakázány.

Kramerius ve svém nakladatelství Česká expedice vydával mnoho překladů a památky starší české literatury.

 

Jan Nejedlý vydával časopis Hlasatel český

Pro lidové vrstvy byl určen časopis Jindy a nyní, r.1834 ho převzal J.K.Tyl a  přejmenoval ho na Květy.

1.vědecký časopis se jmenoval Krok (Jungmann,Presl,Purkyně).

Vychází Časopis České muzea (1827 Palacký) .

 

DIVADLO

-má nezastupitelnou roli pro vzdělanost, protože mnoho lidí neumělo číst

-1.české představení byl překlad německé hry Kníže Honzyk - hrálo se v divadle v Kotcích v r.1771, byla to jediná stálá scéna v Praze založená r. 1738.

R.1783 zahájilo činnost Nosticovo divadlo –později přejmenováno na Stavovské, pak Tylovo-dnes Stavovské.

R.1786 česká divadelní společnost založila Vlastenecké divadlo zvané Bouda na Koňském trhu (dnes Václavské náměstí). Hlavní osobností byl Václav Thám (herec, režisér, 1765 – asi 1816) – hry Břetislav a Jitka,   Vlasta a Šárka.

Autorem divadelních her byl Prokop Šedivý (1764-1810) - psal tzv.“lokální frašky“-tj.hry s obhrouhlým humorem zasazené do určitého prostředí, např. Masné krámy, Pražští sládci - hry veselým způsobem zobrazovaly život pražských řemeslníků a obchodníků. České Amazonky - próza o dívčí válce.

 

POČÁTKY NOVOČESKÉ POEZIE

-vyšel dvousvazkový almanach Básně v řeči vázané, který sestavil Václav Thám, obsahuje básně ze starší české poezie, překlady z německé literatury a původní tvorbu Václava Tháma a jeho přátel v duchu tehdy módní anakreonské poezie

-vznikla Puchmajerova básnická družina - texty soustředila do pěti básnických almanachů (1795-1814), první dva vydány pod názvem Sebrání básní a zpěvů, další tři jako Nové básně

-Puchmajerovci jsou označováni jako 1.česká básnická škola, zavedli do české poezie klasicistní žánry: ódu, baladu, epos…

-na rozdíl od Thámovců se pokoušeli víc o původní tvorbu, v překladech se orientovali na slovanské literatury

 

ANTONÍN JAROSLAV PUCHMAJER(1769-1820)

-známý úpravou La Fontainových bajek (nejproslulejší je Vrána a liška)

-psal národně orientované básně, např.Óda na Jana Žižku (obrozenci hodnotí husitství kladně, ale Puchmajer kritizuje Žižkův podíl na bratrovražedných bojích)

-napsal učebnici ruštiny a cikánštiny

 

ŠEBESTIÁN HNĚVKOVSKÝ(1770-1847)

-člen Puchmajerovy družiny

-balada Vyšehradský sloup - vysmívá se pověrám

-epos Děvín paroduje pověst o dívčí válce

-sentimentální balada Vnislav a Běla má vzbudit soucit s osudem hlavních hrdinů

 

První fází národního obrození se zabývá Alois Jirásek v románu F.L.VĚK

Životními osudy Josefa Dobrovského Alois Vojtěch Šmilovský v povídce ZA RANNÍCH ČERVÁNKŮ

 

II. ETAPA (GENERACE) NÁRODNÍHO OBROZENÍ 

(počátek19.stol.- konec 20.let 19.stol.)

Na rozdíl od generace Dobrovského nemá Jungmannova generace aktivity obranné, nýbrž si klade vyšší cíle - usiluje o začlenění české kultury do evropského kontextu, zabývá se myšlenkou slovanské vzájemnosti a národním charakterem tvorby. Cíle :

1)“DOHÁNĚNÍ EVROPY“ se projevilo zvýrazněním role překladů, které přiblížily českému čtenáři vrcholná díla světové literatury a zároveň dokazovaly, že čeština je schopna tato náročná díla zprostředkovat

2)MYŠLENKA SLOVANSKÉ VZÁJEMNOSTI se opírala o Herderův názor na významné poslání slovanského národa. Myšlenku slovanské vzájemnosti, dokonce představu o jednotné slovanské říši pod vedením Ruska (zvláště po vítězství Ruska nad Napoleonem 1812), propagovali zvláště Václav Hanka a Jan Kollár

3)NÁRODNÍ CHARAKTER TVORBY souvisel s proměnou pojetí vlastenectví od zemského k jazykovému (za Čecha je považován pouze ten, kdo mluví a píše česky)

 

DIVADLO

VÁCLAV KLIMENT KLICPERA(1792-1852)

-vyučil se řezníkem, pak studoval v Praze a působil jako středoškolský profesor v Hradci Králové, od.r.1846 na Akademickém gymnáziu v Praze, pro své vlastenecké aktivity byl odvolán z funkce ředitele

-proslul jako autor historických dramat : Blaník, Jan za chrta dán, ale především veseloher : Rohovín čtverrohý, Divotvorný klobouk, Veselohra na mostě, Hadrián z Římsů

-od r.1811 se soustavně věnuje loutkovému divadlu

 

MATĚJ KOPECKÝ - zakladatel českého loutkářství - jeho potomci pokračují v tradici dodnes 

JAN NEPOMUK ŠTĚPÁNEK /1783-1844/

Ve 20.letech 19.stol.vedl český soubor ve Stavovském divadle, dramatik a dramaturg, své hry často situuje na venkov, např.veselohra Čech a Němec,  nebo píše historické hry, např.Obležení Prahy od Švédů, Břetislav I.

  

Vydávání staročeským památek probouzelo zájem o starou českou literaturu. Preromantismus zdůrazňoval význam hrdinských písní. Někteří obrozenci těžce nesli, že se v našich zemích nedochovala hrdinská poezie /jako byly Písně o Nibelunzích nebo ruské byliny/, proto se rozhodli vytvořit padělky, které by posílily národní sebevědomí. V letech 1817 a 1818 se objevily 2 proslulé zlomky takovýchto skladeb:

1) Rukopis královédvorský -  „nalezl“ ho filolog a spisovatel Václav Hanka v kostele ve Dvoře Králové. Měl to být zlomek díle ze 13.stol., obsahuje několik rozsáhlých, umělecky hodnotných epických básní o bájné české minulosti i historických událostech - např. O velikém pobití (ze Sámovy říše), Beneš (boj se Sasy), Záboj a Slavoj, Oldřich a Božena, lyricko-epická báseň Zbyhoň, milostná a přírodní lyrika : Kytice,Skřivánek

2) Josef Linda  je asi autorem Rukopisu zelenohorského – údajně pocházejícího z 10.stol. a „nalezeného“ na zámku Zelená Hora u Nepomuku, anonymně zaslaného do Národního muzea. Jeho jádro tvoří veršovaná pověst o Libušině soudu.

Rukopisy vyvolaly v české společnosti senzaci. Jedině Dobrovský je označil za podvrh okamžitě. Staly se inspirací pro další literární tvorbu (Mácha, Zeyer), výtvarné umění (Aleš, Mánes, Myslbek), hudbu (Smetana). Nepravost Rukopisů byla prokázána v 80.letech 19.stol. Janem Gebauerem, Jaroslavem Gollem, T.G.Masarykem, laboratorní rozbor v r.1968 (M.Ivanov) prokázal podvod i vědecky. Jde o tzv.palimsesty – pergamenové svitky zbavené původního textu a popsané textem novým s použitím inkoustu vynalezeného počátkem 18.stol.

 

 

Vůdčí osobností 2.fáze národního obrození je JOSEF JUNGMANN (1773-1847)

Narodil se v Hudlicích u Berouna, vystudoval filozofii a práva, působil jako profesor na gymnáziu v Litoměřicích. Od r.1815 do r.1844 působil na Akademickém gymnáziu v Praze /10 let jako ředitel/, Dvakrát byl  zvolen děkanem Filozofické fakulty UK, r.1840 rektorem Karlovy univerzity.

Je autorem 1.české romance Oldřich a Božena.

Překlady :

- z francouzštiny Chateaubrianova novela Atala

- z angličtiny Miltonův Ztracený ráj

- z němčiny Goethův epos Heřman a Dorota

- z ruštiny Slovo o pluku Igorově

- překládal i antickou a indickou literaturu

Odborná tvorba :

- Slovesnost – učebnice literatury pro gymnázia

- Historie literatury české – součástí je bibliografický soupis všech tehdy známých českých  literárních památek                       

- Slovník česko-německý – pětidílný, doplnil slovní zásobu novými slovy /chmura, úsvit/, archaizmy a přejatými výrazy ze slovanských jazyků (z ruštiny vějíř, záliv, dolina)

- Rozmlouvání o jazyku českém – je to dialog mezi odpůrci a zastánci národního obrození

- Zápisky – Jungmannovy soukromé názory na církev, filozofii, společnost (obdiv k Voltairovi).

 

Kolem Jungmanna se soustředila skupina spisovatelů a vědců se společným programem – vytvořit česky psanou náročnou vědeckou literaturu. Nazývali se Jungmannova škola a patřili sem :

Milota Zdirad Polák – sbírka Vznešenost přírody – první česká umělecky hodnotná přírodní lyrika

Antonín Marek - spolupracoval s Jungmannem na slovníku

Jan Evangelista Purkyně-  fyziolog světového významu, založil s Jungmannem vědecký časopis Krok

Jan Svatopluk Presl - vytvořil české přírodovědné názvosloví

Karel Bořivoj Presl -  mineralog a chemik

 

HISTORIE

FRANTIŠEK PALACKÝ (1798-1876)

Historik, politik, filozof. Narodil se v Hodslavicích na Moravě v rodině evangelického učitele, studoval na evangelických školách na Slovensku – v Trenčíně a Prešpurku (Bratislava). Po celý život zastával liberální konzervativní názory, hájil politiku austroslavismu (pokojné soužití slovanských národů v rámci habsburské monarchie). V revolučním roce 1848 spolupracoval s Karlem Havlíčkem Borovským. Po r. 1867, po rakousko-uherském vyrovnání, myšlenku austroslavismu opustil, odešel z politiky a zabýval se pouze vědou.

Zpočátku se věnoval poezii - s Pavlem Josefem Šafaříkem napsali práci Počátkové českého básnictví, obzvláště prozódie, kde prosazují časoměrný verš – neujal se

Proslavil se jako autor historických spisů :

Staří letopisové čeští - edice starších českých kronik

Dějiny národu českého v Čechách i v Moravě – od r.1836 vycházely v němčině, v letech 1848-1876 česky – naše historie do r.1526. Za hlavní prvek dějin považuje prolínání českého a německého živlu, za vrchol českých dějin husitství. 

 

PAVEL JOSEF ŠAFAŘÍK (1795-1865)

Historik, slavista, propagátor myšlenky slovanské vzájemnosti. Narodil se v rodině evangelického kazatele ve východoslovenské obci Kobeliarovo. Po evangelických studiích v Německu působil 15 let jako gymnaziální profesor v Novém Sadu v Srbsku. Od r.1833 žil v Praze jako soukromý učenec,redaktor a ředitel Univerzitní knihovny.

Zpočátku psal poezii – sbírka Tatranská múza s lýrou slovanskou, s Palackým dílo Počátkové českého...

Dějiny slovanského jazyka a literatury ve všech nářečích – psáno německy, stal se tak zakladatelem české literární komparatistiky – tj. srovnávací studium literatur.

Slovanské starožitnosti – zabývá se nejstaršími dějinami Slovanů z archeologického hlediska a dokazuje, že Slované patří mezi nejstarší obyvatele Evropy.

 

POEZIE

JAN KOLLÁR (1793-1852)

Narodil se ve středoslovenských Mošovcích, studoval na univerzitě v Jeně, seznámil se zde se svou budoucí ženou Friderikou Wilhelminou Schmidtovou. Poznal místa někdejšího slovanského osídlení (Polabští Slované). Působil jako evangelický kazatel v Pešti, od. r.1849 profesor archeologie vídeňské univerzity.

Svou lásku k Míně vyjádřil ve sbírce Básně.

Mína vystupuje jako zidealizovaná milenka a zároveň alegorická představa budoucnosti Slovanstva v Kollárově monumentálním díle Slávy dcera. (1.vydání vyšlo 1824, 2.r.1832). Je to soubor 150 znělek, které stále rozšiřoval až do počtu 645. Osu díla tvoří putování básníka provázeného Mínou a Mílkem po místech významných pro dějiny Slovanů. Jednotlivé části jsou označeny jmény řek : Sála, Labe, Dunaj, Rýn, Vltava. Je zde i obraz slovanského nebe a pekla – Léthé a Acheron (kompozicí připomíná Božskou komedii). Monumentální předzpěv staví do kontrastu slavnou minulost a neutěšenou přítomnost Slovanů. V textu se setkávají dvě základní myšlenky : vlastenectví  zosobněné Mínou a vidina jediné všeslovanské říše pod vedením Ruska (symbol dubu). Slávy dcera je vrcholné dílo myšlenky slovanské vzájemnosti.

O literárnej vzájemnosti mezi kmeny a nářečími slávskými - ze slovanských jazyků uznává jen čtyři /českoslovenštinu, polštinu, ruštinu a srbochorvatštinu/, ostatní považuje z dialekty /proto ostře kritizoval Štúra a jeho snahy o vytvoření spisovné slovenštiny/.

 

František Ladislav Čelakovský (1799-1852)

Narodil se ve Strakonicích, studoval filozofii v Českých Budějovicích, pro četbu Husovy Postily ho vyloučili, dostudoval v Linci. Od r. 1833 působil jako redaktor Pražských novin a České včely, r.1835 byl zbaven místa pro kritiku ruského cara jako utlačovatele Poláků. Nakonec získal profesuru ve Vratislavi, r.1848 se mohl vrátit do Prahy a přešel na KU.

Již od mládí sbíral písně a přísloví, vydal soubory :

Slovanské národní písně a Mudrosloví národu slovanského v příslovích.

Stal se největším tvůrcem ohlasové poezie – tj. tvorby využívající postupů a prostředků lidové slovesnosti :

Ohlas písní ruských (1829) – epické básně vytvořené pod vlivem ruských bylin (Bohatýr Muromec), humorně laděná epika (Velký trh ptačí), básně inspirované soudobými událostmi (Veliká panychida). Charakteristické jsou umělecké prostředky – hlavně epiteta (básnické přívlastky – jasný sokol), rusismy (sabaka-pes)

Ohlas písní českých (1839) – převažuje zde lyrika, zvláště milostná (Dárek z lásky) nebo satirická (Český sedlák) Z epických básní je to například první česká balada Toman a lesní panna, historická báseň Prokop Holý atd.

 

S českým národním hnutím souvisel i vývoj na Slovensku, mnozí Slováci žili v Čechách (Šafařík, Kollár), na Slovensku žilo mnoho českých evangelických emigrantů, většina slovenských evangelíků užívala češtinu Bible kralické (bibličtina). Spisovná slovenština vznikla ve 40.letech 19.století zásluhou Ľudovíta Štúra