RENESANČNÍ PÍSEMNICTVÍ

 

Je spjato s rozvojem severoitalských měst od 14.století.

Renesance /la renaisance [la renesáns] = znovuzrození, obnovení/ je významný umělecký proud a myšlenkové hnutí 14.-16.stol., které usilovalo o myšlenkové obrození antiky /koncepce státu, práva, umění/. Renesance je protikladem středověkého pojetí světa, soustřeďuje se k pozemskému životu a jeho radostem. Renesanční člověk chce plně užívat života na zemi, odmítá upínat své naděje k životu posmrtnému, i když je věřící. Chápe člověka jako individualitu, která důvěřuje svému rozumu a touží po poznání. Proto je renesance těsně spjata s filozofickým hnutím humanismem /humanus=lidský/, který vyznává  lidskost, úctu k člověku a jeho schopnostem, studuje člověka. Vrací se ke klasické latině, ale vznikají díla i v národních jazycích. V mnoha zemích dopomohlo k rozvoji humanismu a renesance reformační hnutí prosazující ideál prvotního křesťanství bez moci a majetku církve /v Německu Luther, ve Švýcarsku Zwingli [cvingli], ve Francii a Švýcarsku Kalvín/.

 Renesance zasahuje do politického, ekonomického a kulturního života komplexně, je chápána jako úsilí o všestranný rozvoj člověka.       Impulzem k rozkvětu humanismu a renesance byly přírodní a astronomické objevy /Koperník, Galilei, Bruno/, zámořské cesty, objevy nových zemí, vynález knihtisku /Johannes Gutenberg asi 1445 v Mohuči, tiskům do r.1500 říkáme inkunábule neboli prvotisky/. Hlavním  nositelem pokroku se stává měšťanstvo, které usiluje o politickou moc, což vede k narušení feudálního řádu.

Mezi nejširšími vrstvami kolují pověsti o hrdinech, kteří ztělesňují četné rysy a tužby renesančního člověka. Je to např. doktor Faust /touha po poznání, po odhalení tajemství světa a života/, nizozemský  hrdina Enšpígl /německy Eulenspiegel [ojlenšpígl]/ vyjadřující lidový humor a odpor proti cizí nadvládě.

Architektura : opouští  prostor středověkých hradů a soustřeďuje se na zámky, paláce a měšťanské domy. Celek je oživen sloupy, arkádami, kuželkovou balustrádou /zábradlí mezi arkádami/, zdobenými štíty domů, podloubím, fasáda je zdobena malbou nebo sgrafity /psaníčky/. Zahrady jsou geometricky řešeny /francouzská zahrada/ stříhanými porosty, vybaveny kašnami, letihrádky, míčovnami, jízdárnami. Vizitkou města je radnice /v Itálii se zvonicí=kampanelou/, přibývají školy, lázně, církevní stavby s kopulemi. /příklady staveb v sešitě/

Malířství a sochařství : zdůrazňuje krásu lidského těla, harmonii tělesných proporcí, je znovu objevena perspektiva, zobrazení je reálné, časté přírodní motivy. Umělci : Italové - Leonardo, Michelangelo, Botticelli, Rafael, Tizian, Brunelleschi, Bramante... ,Němci - Dürer, Holbein, Cranach..., Nizozemci - Brueghel, Bosch, van Eyck..., Řek žijící ve Španělsku El Greco. /díla v sešitě/

Filozofie : Francis Bacon [bejkn], Niccolo Machiavelli [makjaveli] - nové pojetí panovníka a vlády; Thomas More  - spis  Utopie /fiktivní ideální stát založený na rovnosti občanů, bez soukromého vlastnictví/. Obdobným utopistou byl i Tommaso Capanella - spis Sluneční stát.

 

Renesance v Itálii

Rodí se již ve 13.století. 

Dante  Alighieri [alijéri] /1265-1321/

Za svůj protipapežský postoj byl vypovězen z Florencie, žil ve Veroně a Ravenně. Jeho dílo ovlivnila láska k Beatrici [beatriči],stala se jeho životním i básnickým ideálem /zemřela při porodu v 25 letech/.

Božská komedie /1307-1321/ - alegorický duchovní epos složený ze 100 zpěvů, autor se pokusil o umělecké zobrazení celého tehdy známého světa. Má 3 části : Peklo, Očistec a Ráj. Básník hovoří v pekle s dušemi antických osobností a alegoricky kritizuje svou dobu. Peklem a očistcem provází Danta Vergilius,ale jako pohan nesmí do ráje, tam ho provází Beatrice. Renesanční prvky : autor je hlavní postavou, vyjadřuje svůj obdiv k antice, touhu po poznání, prožitek lásky.

 

Francesco Petrarca /1304-1374/

Angažoval se v úsilí o sjednocení Itálie - báseň Má Itálie. Byl vypovězen z Florencie a odešel do Avignonu. Byl v písemném styku s Karlem IV., navštívil Čechy. Také jeho celoživotní inspirací se stala láska, u něj se jednalo o provdanou ženu Lauru. Své básně soustředil do sbírky Zpěvník /1327-1370/. Jeho podstatnou část tvoří znělky neboli sonety /básně o 14 verších rozdělených do dvou čtyřveršových a dvou tříveršových strof. Na rozdíl od Beatrice není Laura zbožštělá bytost, ale skutečná žena, která dokáže muže ranit.

 

Giovanni Boccaccio /1313-1375/

Dantův životopisec. Je tvůrcem souboru sta novel pod názvem Dekameron. Skupina deseti lidí /7 paní a 3 páni/ prchá z Florencie před morem a vypráví si deset dní příběhy - jedná se tedy o rámcovou novelu spojenou výchozí situací. Novela je epický žánr středního rozsahu, pro který je typické poutavé vyprávění s výrazným , až překvapivým zakončením. Příběhy v Dekameronu jsou rozmarné, laškovné, o radostných stránkách života.

Pod vlivem Dekameronu sepsal v 2.pol.14.stol. G.Chaucer Canterburské povídky, Hynek z Poděbrad ve 2.pol.15.stol. přeložil 11 novel z Dekameronu do češtiny, ve 20.stol. František Kubka napsal dílo Karlštejnské vigilie.

 

Francouzská renesance

Francois Villon [fransua vijon] /1431 - po roce 1463/

Vlastním jménem F.Montcorbier [monkorbijé], chudý student Sorbonny, studoval teologii, žil mezi společenskými vyděděnci, často se dostával do konfliktu se zákonem, byl vězněn, několikrát odsouzen k smrti, vždy vyvázl, poslední trest byl změněn ve vyhnanství z Paříže, pak jeho stopa končí.

Je tvůrcem tzv villonské neboli francouzské balady - skládá se ze tří strof o 7 - 12 verších a závěrečného poslání o 4 - 6 verších Poslání je zakončeno refrénem - veršem opakovaným na konci každé strofy. Refrén tak zdůrazňuje jednu myšlenku, kterou ostatní verše rozvádějí.

Většinu Villonovy tvorby řadíme do souborů Odkaz /Malý testament/ a Závěť /Velký testament/ - vyjádřil v nich tragický pocit výjimečné osobnosti /zklamání v lásce, přesycenost životem v bídě, neustálou nespokojenost, obavu z prázdnoty atd./. Sám sobě se ironicky vysmívá, za maskou ironika se však skrývá soucit, něha, touha po lásce a ocenění. Bývá označován za prvního "prokletého básníka" /rozbor básní v sešitě/.

Villonskou baladu v české literatuře pěstoval Vítězslav Nezval - 52 hořkých balad věčného studenta Roberta Davida /1936/.

Jarmila Loukotková se inspirovala Villonovým životem a tvorbou k napsání románu Navzdory básník zpívá /referát/, Voskovec a Werich k divadelní hře Balada z hadrů.

 

Francois Rabelais [rablé] /1494 - 1553/

Autor románového cyklu Gargantua a Pantagruel - velkolepá satira na středověk, kritika všeho, co se příčí zdravému rozumu a přorozenosti. Prostřednictvím fantazijního vyprávění o dvou obrech /otci a synovi/ zesměšňuje scholastické vzdělání, dogmatické pojetí církve, zvláště klášterní prostředí /viz referát a ukázka z čítanky/. Autorův svérázný styl se projevuje i v jazyce - vedle učeného stylu a knižních výrazů užívá hovorového jazyka a vulgarismů.

 

Michel de Montaigne [mišel d monteň] /1533 - 1592/

Stal se zakladatelem nového literárního žánru - eseje- v díle Eseje. Vysvětluje v nich svůj názor na svět, vytváří ideál člověka vyrovnaného, moudrého, který je k sobě kritický a k ostatním velkorysý. Vychází z filozofie stoicismu /touha po životní harmonii/ a skepticismu /pochybnosti o vlastních schopnostech/. Montaignovy myšlenky byly zakázány, papež je dal do klatby, přesto ovlivnily v budoucnu hlavně osvícenství. M.hledal smysl života v pozemském bytí /u každého člověka může být individuální/, kdežto středověcí myslitelé v bohu. Žil osamoceně na svém zámku v Bordeaux [bordó] a celá léta studoval jen sám sebe.

Esej je druh umělecké prózy  pojednávající o odborném tématu z oblasti humanitních věd osobitým stylem, autor zdůrazňuje vlastní názory.

 

Nizozemská renesance

Erasmus Rotterdamský /1467-1536/

Působil v mnoha evropských zemích, byl slavný a uctívaný duchovní vůdce humanistů. Jeho rozsáhlé dílo popularizovalo antiku, vykládalo bibli. Vytvořil společenskou satiru s názvem Chvála bláznovství - zaujal velmi kritický postoj k církvi. Přesto se ostře postavil proti německé reformaci. 

 

Španělská renesance

"Zlatý věk španělské literatury"/spolu s barokní literaturou 17.stol./ V tomto období vzniká tzv.pikareskní román - hlavním hrdinou je prohnaný šibal - většinou sluha.

Miguel de Cervantes y Saavedra [migel d servantes isávedra] /1547-1616/

Šlechtic, voják, v bitvě u Lepanta padl do tureckého zajetí, přišel o ruku, byl odvlečen jako otrok do Alžírska, po pěti letech a zaplacení výkupného se vrátil do vlasti. Žil v bídě až do smrti.

Román Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha [don kichot d la manča] je parodií rytířského románu. Hlavní hrdina je na jedné straně líčen jako komická figura vzdálená reálnému životu, na druhé straně mu jeho snaha uskutečnit ideál rytířství dodává ušlechtilosti a skutečné lidskosti. Román je oslavou touhy po pravdě, svobodě a spravedlnosti. Komika spočívá v nepoměru mezi šaškovským zevnějškem /"rytíř smutné postavy"/ a ušlechtilým chováním a mravní opravdovostí. Protipólem je mu Sancho Panza /skutečná renesanční postava/. Obsah viz referát.

Vnaší literatuře se donkichotské téma objevuje u Viktora Dyka - drama Zmoudření dona Quijota /1913/, Františka Halase - báseň Don Qujote bojující /reakce na občanskou válku ve Španělsku 1936/, Vladislava Vančury - novela Občan don Qijote /1937/. Životem Mig.de Cervantese se zabývá František Kožík v životopisném románu Rytíř smutné postavy.

 

Lope de Vega /1562-1635/

Zakladatel španělského národního dramatu, napsal asi 1800 divadelních her /dochovala se 1/4 /, což nemá ve světě obdoby. Prožil bohatý život vojáka, kněze i vyhnance, byl idolem národa už během života. Nejúspěšnější byly jeho hry historické /tzv. "hry pláště a kordu"/ - zvláště Fuente Ovejuna [fuente  ovechuna] /Ovčí pramen/. Název označuje vesnici, která se vzbouřila proti tyranovi.

 

Tirso de Molina /[tirzo] /? - 1648/

Dramatik - hra Sevillský svůdce a kamenný host - poprvé ztvárnil postavu Dona Juana [chuana] 

 

Anglická renesance

Geoffrey Chaucer [džefri čosr] /1340-1400/

Canterburské povídky - první renesanční dílo mimo Itálii - rámcový sborník povídek ovlivněný Dekameronem. Skupina poutníků se vypraví k hrobu světce Thomase Becketa do Canterbury [kentrberi] a cestou si vypráví příběhy /viz referát/.

 

Vrcholu dosáhla anglická renesance v tzv. alžbětinském divadle /přelom 16. a 17. stol./. Nejvýznamnějším předchůdcem Shakespeara byl Christopher Marlow /1564 - 1593/. Vládní agent královny Alžběty, byl zavražděn. Jako první zpracoval pověst o Faustovi - Tragická historie o doktoru Faustovi /Faust netouží ani tak po vědění jako po moci, síle, všemohoucnosti/.

 

William Shakespeare /1564-1616/

Narodil se ve Stratfordu nad Avonou, zde strávil i poslední léta života a je pochován, zbytek života /od r.1585/ prožil v Londýně. Podílel se na založení divadla The Globe [gloub], kde byly jeho hry uváděny. Připisuje se mu jich 36.

Hrál v různých divadelních společnostech, byl i básníkem - sbírka Sonety - o vztahu k ženě, přátelství.

Dramatickou tvorbu tvoří tragédie, komedie a historické hry :

komedie : Zkrocení zlé ženy, Komedie plná omylů, Sen noci svatojánské, Mnoho povyku pro nic, Veselé paničky windsorské, Jak se vám líbí,Večer tříkrálový, Kupec benátský. Ve většině z nich vítězí láska a spravedlnost, významnou roli v nich hrají ženy jako nositelky renesančních ideálů svobodného člověka  

historické hry : Richard III. /krutý vládce, který se neštítí jakýchkoli prostředků - intrik, vražd - aby získal a udržel moc/, Jindřich IV. /zde se poprvé objevuje Falstaff - v budoucnu nejvýraznější Shakespearova komická postava/, Julius Caesar, Antonius a Kleopatra

 tragédie : Romeo a Julie, Hamlet, kralevic dánský, Othello, benátský mouřenín, Král Lear, Macbeth

V závěrečném období života dospívá Shakespere k vyrovnání a uklidnění, píše hry jako Zimní pohádka nebo Bouře.

Hodnocení : Shakespeare vytvořil nový typ dramatu. Na rozdíl od antiky a středověku je jeho dílo osvobozeno od náboženského pojetí. Dává člověku svobodnou vůli a odpovědnost, zobrazuje jeho pozemský život se všemi radostmi i tragickými konflikty, člověk drží osud pevně ve svých rukou. I po dlouhém časovém odstupu  působí všichni hrdinové velmi přesvědčivě a životně. Diferencoval jazyk svých postav /např.milenci hovoří básnickým jazykem , chůva hovorově/. Postavy jsou psychologicky propracované, tvoří souhrn nejrůznějších povah.

Filmy Zamilovaný Shakespeare, Romeo a Julie, referáty

 

John Donne [don] /asi 1592 -1632/

Písně a sonety - jsou sice renesančně smyslové, ale svou rozporuplností a vyjádřením pocitů nicoty se blíží barokní poezii. Jeho pojetí života a smrti, člověka a boha nacházíme v cyklu Svaté sonety. /Jeho verše použil Hemingway jako motto ke svému románu Komu zvoní hrana/

 

Portugalská renesance

Luis de Camoens [lujiš d kamojiš] /1524-1580/

Lusovci - portugalský národní epos o námořních výbojích /např. o Vasco da Gamovi/

 

Polská renesance

Jan Kochanowski /1530-1584/

cyklus básní Trény - vyjadřuje bolest nad smrtí své malé dcerky /česky přeloženo také jako Žalozpěvy/