ROMANTISMUS V ČESKÉ LITERATUŘE

 

 

Zvláštnosti českého romantismu

Romantismus v české literatuře má určité zvláštnosti – literatura má stále výchovnou a poznávací úlohu, autoři proto neměli takovou myšlenkovou a tvůrčí volnost, nemohli ostatně ani příliš cestovat po světě a poznávat exotické země. V literatuře se uchoval ideál národa, jeho kultury a historie, slovanství a lidovost. Mladá generace však pochopila, že myšlenka slovanské vzájemnosti je nereálná, zvláště po potlačení polského povstání carskými vojsky 1830. Pochopili, že za osvobození národa je třeba bojovat politicky, spoléhat na vlastní síly.

Převažujícím typem české společnosti 30. a 40. let 19. století (období Metternichova absolutismu) je maloměšťák (šosák) s materiálními zájmy. Revoluční postoje jako Mácha si dovolil málokdo. Snaha, aby se k lidovým vrstvám dostala národně-výchovná literatura, vedla k tomu, že výchovné zájmy převažovaly nad zájmy uměleckými a většina děl chtěla jen pobavit. Kritika přijímala příznivě každé dílo, jen když bylo české. 

Ve 40. letech se zvýšila umělecká náročnost literatury, proběhla jako polemická srážka mezi Tylem a Havlíčkem. Z literárních forem vystupují do popředí lyrickoepické básně (balada) a epické útvary (pohádka, dramatická báchorka). 

 

Karel Hynek Mácha (1810 – 1836) – původně se jmenoval Karel Ignác Mácha, narodil se v Praze na Újezdě jako syn krupaře, hrál ochotnické divadlo, kde se seznámil s Eleonorou Šomkovou (Lori). Po studiích práv nastoupil jako advokátní koncipient v Litoměřicích, kde náhle zemřel.

Byl jediným skutečným romantikem české literatury. V jeho díle se objevují všechny znaky světového romantismu: individualismus, síla citu, obraznost, fantazie, sny, halucinace; hrdina je vyvrženec ze společnosti a básník se s ním ztotožňuje. V těsné blízkosti stojí láska a smrt, objevují se motivy noci, dálky spojené s představou nekonečna, neobyčejné krajiny – staré hrady, zříceniny, jezera, jemné odstíny barev, kontrast světla a tmy… I jeho próza je poetická, zvukomalebná, plná metafor a hudebnosti. Je považován za největšího českého básníka všech dob – „knížete českých básníků“.

Mácha prožil vášnivou lásku k Lori, brzy však poznal, že jeho milá nesplňuje ideál, který si vytvořil v představách, z toho vznikl pocit zklamání, jitřený Máchovou bezmeznou žárlivostí. Mácha utíká do přírody, podniká pěší cesty (např. přes Alpy do Benátek), vždy znovu k Lori přitahován. Provokuje společnost výstředním oblečením, pánovitým chováním (odrazuje si tak přátele). Po narození syna si chce vzít Lori, ale onemocní a umírá.

Začal psát německé verše, za jeho života vyšel knižně pouze Máj – prvními vydavateli byli bratr Michal a spisovatel Karel Sabina. Nedochoval se ani Máchův portrét.

Ve 30. letech byla oblíbená ohlasová poezie, i Mácha vytvořil Ohlas písní národních – texty lidových písní, do kterých vnáší prožitky soudobého člověka (Ani labuť, ani Lůna – poutní píseň; Z temna lesa žežhulička – připomíná lyriku Rukopisu královédvorského – tematika slavné minulosti).

Máj (1836) – lyrickoepická báseň. Pomíjivost člověka a nenaplněné sny kontrastují s věčnou krásou přírody. Byla vydána několik měsíců před jeho smrtí. Soudobou kritikou byl nepříznivě přijat, ale následující generace se k Máji hlásila jako k programu - Májovci (1858 vydali almanach Máj). Viz. četba

Próza:

Večer na Bezdězu – tradiční pojetí mládí jako jitra lidského života mění Mácha ve srovnání mládí s večerem – dobou na pomezí temnoty a spánku, z něhož je nutno procitnout, aby před člověkem vyvstal nový den a skutečný život.

Pouť krkonošská – obdobné motivy jako Večer na Bezdězu.

Marinka – povídka; láska zničena smrtí, chudinské prostředí pražské čtvrti Na Františku, intermezzo „Temná noci! Jasná noci!“ je založeno na kontrastu tmy a světla, hlubiny a výšky.

Cikáni – opět rozpor snu a skutečnosti, hlavní postava dává přednost svobodě a volnému životu před přepychem a pohodlím.

Kat – připravovaný román, měl mít 4 díly: Křivoklad, Valdek, Vyšehrad, Karlův Týn. Mácha uskutečnil pouze první část – líčí krále Václava jako zajatce českých pánů, jehož důvěrníkem se stává kat – člověk stejně osamocený, bez přátel, pán nad lidskými životy

 

Karel Sabina (1813 – 1877) – první vykladač Máchova díla, v básnické tvorbě však zůstal jen Máchovým epigonem (napodobitelem).

Nejzdařilejší jsou libreta ke Smetanovým operám: Prodaná nevěsta a Braniboři v Čechách.

Povídka Oživené hroby – obraz života politických vězňů, inspirovaný osobními zážitky. (Sabina byl roku 1848 zatčen, odsouzen k smrti, osm let vězněn, propuštěn, stal se z něj tajný agent dodávající policii zprávy o českém politickém a kulturním životě. Všemi opovrhován a opuštěn zemřel v bídě jako zrádce národa.)

 

Je synonymem pro apolitičnost, společenskou pasivitu a bohabojnost. Klade důraz na osobní, zvláště rodinné zájmy. Oslavuje pohodu, idylu, chce čtenáře potěšit, pobavit i vychovávat. Odpovídá tedy maloměšťáckému životu. Dlouho byla za náš jediný výtvor biedermeierovské literatury označována Domácí kuchařka Magdalény Dobromily Rettigové.

 

František Jaromír Rubeš (1814 – 1853) – nejtypičtější představitel biedermaieru, otiskoval písňové texty a humoristické básně v Tylových Květech, oblibě se těšily jeho deklamovánky:

Sbírka Deklamovánky a písně – deklamovánky = básně vlastenecky agitační (Já jsem Čech).

Psal humoristické povídky a novely z prostředí studentů, hospod a pivovarů:

Pan Amanuensis na venku aneb Putování za novelou

Rubeš spoluvydával první český humoristický časopis Paleček, přítel žertu a pravdy.

 

Václav Kliment Klicpera (1792 – 1859) – dramatik, profesor královehradeckého gymnázia, hrával ochotnické divadlo, psal veselohry kritizující dobové nedostatky (šosáctví, lakomství, plané vlastenectví). Významná osobnost národního obrození.

Zakladatel českého dramatu (především komedie). Zasloužil se o pozvednutí úrovně českého divadelnictví – proměnil rytířské hry v historická dramata s vlasteneckým obsahem, které se staly základem novodobé české dramatické tvorby. Jeho dramata se vyznačují vtipností, optimismem, obsahují životné charaktery a obhajobu zdravých lidských vztahů. Zápletka jeho her spočívá zpravidla v tom, že postavy se vydávají za někoho jiného nebo jsou pokládány za někoho, kým nejsou (tzv. ,,kuklení‘‘).

Veselohry:

Rohovín čtverrohý, Divotvorný klobouk, Veselohra na mostě, Hadrián z Římsů

Historické drama:

Blaník

 

Josef Kajetán Tyl (1808 – 1856) – dramatik, prozaik, literární kritik, žurnalista, překladatel, představitel biedermaieru, zakladatel českého dramatu a povídky. Narodil se v Kutné Hoře, zemřel v Plzni. Studoval na Akademickém gymnáziu v Praze, později Hradci Králové, kde bydlel u Klicpery. Byl členem české herecké kočovné společnosti, vojenským účetním v Praze, vedl časopis Květy, dramaturg Stavovského divadla, po rozpuštění hereckého souboru SD založil kočovnou společnost, zemřel v naprosté bídě.

Povídky:

Rozervanec – novela; hrdina je karikaturou K. H. Máchy, kterého Tyl nepochopil, zesměšňuje jeho rozervanost, světobol atd.

Poslední Čech – povídka, v níž autor naříká nad osudem národa. Povídku kriticky naprosto ztrhal Borovský pro její sentimentalitu

Dekret Kutnohorský, Rozina Ruthardová – historické povídky

Dramatické obrazy ze soudobého života:

Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka – 1834 zde poprvé zazněla píseň slepého houslisty Mareše Kde domov můj (hudba Fr. Škroup).

Pražský flamendr

Paličova dcera

Historická dramata:

Krvavý soud aneb Kutnohorští havíři – zakázáno rakouskou cenzurou

Jan Hus – oslava hrdinství, statečnosti a zásadovosti, 1848 se stalo politickou manifestací

Dramatické báchorky – realita současného světa se prolíná s pohádkovou romantičností (nadpřirozené bytosti), hrdina se proviní a hledá cestu k nápravě:

Strakonický dudák aneb Hody divých žen

Tvrdohlavá žena – ohlas událostí revoluce 1848, setkáváme se s politickými narážkami, učitelský mládenec Pěnkava je stoupencem konstituce/ústavy/ a bojuje proti přežitkům, předsudkům a zatvrzelosti, představovanými mlynářkou Jahelkovou. Zástupcem pohádkové říše je Zlatohlav – personifikace dobrých sil domova

Lesní panna aneb Cesta do Ameriky

 

Karel Jaromír Erben (1811 – 1870) – narodil se v Miletíně, studoval práva a pracoval jako archivář města Prahy. Byl přesvědčen, že mravní zásady lidské společnosti jsou obsaženy v lidových mýtech a folklóru. Působil jako sběratel lidové slovesnosti a vydával spisy starší literatury. V pohádkách navazuje na ohlasovou tradici, ale zvláště na lidové mýty – zabývá se bájemi o stvoření světa a člověka a líčí příběhy hrdinů, kteří zosobňují přírodní síly: Dlouhý, Široký a Bystrozraký (vzduch, země a voda), princezna je symbolem bohyně Slunce uvězněné zimou.

Prostonárodní písně a říkadla

Vybrané báje a pověsti jiných větví slovanských

Pohádky – např. Zlatovláska, Pták Ohnivák, Tři zlaté vlasy děda Vševěda

Kytice  (1853) – vznikla na základě lidových pověstí. Sbírka balad založená na konfliktu mezi řádem a touhou jedince. Erben básnicky formuluje problém viny a trestu. Konflikty vyplývají z porušení základních lidských vztahů. Vina vždy padá na konkrétní osobu, nikdy na společenský řád. Lidé se tedy nebouří proti trestu nebo společnosti, trest je pro ně samozřejmý a následuje vždy po provinění (×Mácha). Nad veškerým děním vládne osud. Jakákoli vzpoura proti osudu vede ke zkáze (pohanské představy). Avšak nad tímto světem osudové viny a trestu uznává Erben ještě řád lásky a odpuštění, jehož se dosahuje pokáním (křesťanská složka). Nejlépe je toto patrné ve Svatební košili.  Kytice inspirovala mnoho umělců : malíře M.Alše a J.Mánesa, hudební skladatele A.Dvořáka, Z.Fibicha, V.Nováka.

 

 

Literatura se orientuje demokraticky, přechod od romantismu k realismu. Pozvolna se dovršuje proces národního obrození v hospodářském i kulturním životě. Literáti se snaží vidět a zobrazit svět reálně, vyjadřovat se kriticky k nedostatkům a zároveň podat nový obraz národního života, v němž by vytvořili jeho typické představitele. Žádný z uměleckých směrů (klasicismus, preromantismus, romantismus, realismus) se neobjevoval izolovaně. Směry se doplňovaly a prolínaly, a to zejména v posledních fázích NO.

 

Božena Němcová (asi 1820 – 1862) – okolnosti narození jsou nejasné. Pravděpodobně byla dcerou Dorotey (sestry kněžny Zaháňské) a šlechtice Clam-Martinice, který se účastnil vídeňského kongresu 1815, 1820 adoptována panským kočím Janem Panklem a českou služkou Terezií Novotnou. Dětství prožila v Ratibořicích u České Skalice, nejsilněji na ni působila babička Magdaléna Novotná (toto období pak ve vzpomínkách proměnila v idylu). Do školy chodila v České Skalici, později byla dána na výchovu ke správci zámku v Chválkovicích.

1837 byla na nátlak matky provdána za úředníka finanční stáže Josefa Němce. Byl dvakrát starší, uvědomělý vlastenec, proto byl často překládán. Manželství nebylo šťastné. Božena toužila po člověku, který by rozšiřoval její obzory a sdílel její ideály. Během pobytu v Praze 1842 – 1845 se seznámila s pražskou vlasteneckou společností – s lékařem Čejkou, který jí přiblížil dílo francouzské spisovatelky G.Sandové, a poznala básníka Václava Bolemíra Nebeského, který ji podněcoval k tvorbě.

Velký význam měl pobyt na Chodsku – sbírala lidovou slovesnost, psala pohádky, národopisné články a obrázky ze života městské společnosti i sociálních poměrů na venkově : Obrazy z okolí domažlického – umělecká reportáž.

Během revoluce 1848 agitovala Němcová pro konstituci. Pro účast na revoluci byli oba manželé pronásledováni, Němec přeložen na Slovensko, pak do Uher, až byl zcela zbaven služby.

V 50. letech Němcová onemocněla. Manžel ji nechápal, vyvolával hádky, odmítal přispívat na domácnost. Dovršením neštěstí byla smrt syna Hynka. Němcová žila z dobrodiní přátel, byla sledována tajnou policií, mnozí „vlastenci“ se od ní odvrátili. Tehdy vzniklo její největší dílo: Babička (Obrazy z venkovského života). 1855 první sešitové vydání, od té doby vyšla více než 300×; 3× zfilmována; inspirovala mnohá díla: Seifert – Píseň o Viktorce, skladatel Karel Kovařovic – Na Starém Bělidle.  Únikem do světa vzpomínek překonávala největší životní krizi. Chtěla ukázat harmonický život prostých lidí, jejich zvyky, tradice, práci, svátky během celého roku /realistické prvky díla/. Babička přichází na Staré bělidlo jako člověk z jiného světa a jiného času. Přináší s sebou zvyky, které se zdají zastaralé, ale zdaleka nejsou přežité, protože jsou v souladu s přírodou. Ve vzpomínkách se promítá celý její život, přitom vlastním tématem knihy jsou její postoje k lidem, jednání a názory. Idylický život rodiny Proškovy je protikladem života panské společnosti. Mezi touto vzpomínkou a skutečností ale byly rozdíly: napjatý poměr mezi dcerou Terezou a babičkou vedl k tomu, že se babička odstěhovala po pěti letech do Vídně a tam zemřela; příběh Viktorky byl drsnější; paní kněžna hrdá a rozmarná… Němcová zmírňuje protiklady všeobjímající láskou a pochopením. Z „obyčejného“ života na Starém bělidle se vymyká postava šílené Viktorky – je obestřena tajemstvím, dává prostor fantazii, její láska je osudová a tragická /romantický prvek díla/.

V Babičce/vztah paní kněžny k rodině Proškové, zvl.k babičce/ i dalších prózách se projevují prvky utopického socialismu. Seznámila se s ním prostřednictvím brněnského kněze Klácela – domníval se, že lze společnost uspořádat na zásadách bratrské lásky k bližnímu, soucitu bohatých s chudými : Listy přítele k přítelkyni o původu socialismu a komunismu /korespondence/

Pobyt v Praze přerušila třemi cestami na Slovensko, poznala slovenské vlastence a spisovatele, svými články a studiemi se zasloužila o sblížení obou národů, sbírala slov.slovesnost :  Slovenské pohádky a pověsti, např. O dvanácti měsíčkách.

Koncem 50. let se rozešla s manželem a žila sama s dětmi. 1861 odjela do Litomyšle, aby u nakladatele Augusty dohlédla na vydávání svých spisů. Čekala hmotnou podporu, ale opět se zklamala. O Vánocích se těžce nemocná vrací zpět do Prahy a v lednu 1862 umírá.

Národní báchorky a pověsti (1845 – 1847) – na rozdíl od Erbena zobrazovala typické české prostředí s typickými postavami českého lidu. Kladla důraz na uměleckou stránku. Hlavní myšlenkou je spravedlivá vláda a vítězství dobra nad zlem. Např. Chytrá horákyně, Sedmero krkavců, O Slunečníku, Měsíčníku a Větrníku, Princ Bajaja

V Babičce vytvořila typ „dobrého člověka“, který se objevuje i v dalších dílech:

Pohorská vesnice – tzv. tezový román – obraz venkovského kraje, kde lidé žijí v ideální harmonii. Sociální utopie

Chýše pod horami – symbolizuje česko-slovenskou vzájemnost

V zámku a podzámčí – utopický smír ustupuje do pozadí, autorka ukazuje hluboké sociální rozpory a nutnost reforem

Povídky – kratší obsah s jednoduchým dějem, prostí lidé mívají kladné vlastnosti, mladí lidé bývají prudcí. Realistické konflikty, prokreslení postav, romantický závěr: Baruška, Divá Bára, Dobrý člověk, Pan učitel, Karla

Korespondenci Němcové s muži vydala 1995 J. Janáčková – Lamentace.

 

Karel Havlíček Borovský (1821 – 1856) – básník, publicista, zakladatel české politické satiry

Narodil se v Borové u Přibyslavi (nyní Havlíčkova Borová), po vyloučení z kněžského semináře odcestoval do Ruska jako vychovatel – výsledkem bylo rozčarování a ztráta všech iluzí o kolárovsky pojaté slovanské vzájemnosti. Poznal, že ruský absolutismus je lidu a svobodě stejně nepřátelský jako absolutismus rakouský. Výsledkem byl soubor článků Obrazy z Rus (1843 – 1846) – odpor k ruské samovládě, sympatie s občany, realistické dílo (popisuje život a zvyky v Rusku).

Dokázal se kriticky podívat na situaci národa, viděl četné rozpory, které obrozenci vidět nechtěli (kritika Tylova Posledního Čecha, báseň Tys bratr náš).

Novinářskou a politickou kariéru zahájil jako redaktor Pražského posla. Zavedl zahraniční a informační rubriku a pravidelné otiskování fejetonů. Vládní orgán Pražské noviny proměnil v list vyjadřující zájmy národa, zpolitizoval je. 1848 založil vlastní Národní noviny – staly se tribunou liberální strany, myšlenek austroslavismu. 1850 byly vládou zakázány, proto začal vydávat politickou revue Slovan. I po porážce revoluce vedl prudké útoky proti absolutismu. 1851 byl nucen Slovan zastavit a koncem roku byl internován v tyrolském Brixenu. 1855 se směl vrátit do Čech, ale s naprosto zničeným zdravím. Mezitím mu zemřela žena a přátelé se ho ze strachu před policií stranili. 1856 zemřel na tuberkulózu.

Epigramy (1848-9) – otiskovány v satirické příloze Národních novin Šotek. Skládají se z pěti oddílů: Církvi, Králi, Vlasti, Múzám a Světu. Poslední verš je pointa. Sám je charakterizoval jako „malinké nádoby, do kterých svůj vztek nalévám, aby mi srdce nežral“. Jsou velmi útočné, odhalují rozpory mezi učením církve a její praxí (církev je zpátečnická), odhaluje feudální přežitky, byrokratickou mašinérii, nízkou úroveň školství, vědy, literatury…

Velmi populární byly jeho politické popěvky na melodie národních písní (Tys bratr náš, Ach není tu není, Fiala).

Vrchol tvorby spadá do pobytu v Brixenu – tři satirické skladby:

Král Lávra – využívá cizích pohádkových motivů (řecká báje o Midasovi, irská o Lávrovi), je méně útočná, prostoupená ironií a shovívavým humorem. Cílem bylo vysmát se hlouposti všech korunovaných hlav

Tyrolské elegie – líčí Havlíčkovo zatčení a deportaci do Brixenu, je zde zcela zjevný útok proti policejnímu státu. Ironická rovina se promítá v protikladu toho, co básník říká, a toho, co si myslí, např. „Od všech z Vídně pozdravení, pan Bach je líbá…“.

Křest svatého Vladimíra (začal psát už 1848) – aktualizuje pověst z dávné ruské minulosti a zevšeobecňuje ji v kritiku absolutistického státu a církve. Námět je z Nestorova letopisu (nejstarší ruská kronika), obraz boha Peruna boří představy o boží všemohoucnosti, Vladimír je opravdový despota.

Ve všech skladbách využívá Havlíček prostředků ústní lidové slovesnosti. Tiskem mohly vyjít až po pádu Bachova absolutismu (60. – 70. léta). Havlíčkův pohřeb se stal protivládní demonstrací českého lidu, B. Němcová položila na jeho rakev trnovou korunu.