ČESKÁ POEZIE PO ROCE 1945

1948 – 1956

Širší diferenciace tvorby omezena. 1949 vznikl Svaz československých spisovatelů a jedinou možnou tvůrčí metodou byl vyhlášen socialistický realismus – zjednodušoval společenskou funkci umění (tzn. umění musí podporovat režim), přeceňoval tematiku a výchovný záměr, nerespektoval estetickou funkci umění a tvůrčí individualitu. Bylo potlačeno právo autora na subjektivní sebevyjádření, osobní prožitek, individuální výraz měl být nahrazen výrazem kolektivním, ve jménu lidovosti a političnosti byla do pozadí zatlačena sféra intimní a morální. Vyzvedáván byl hlavně Jiří Wolker (jako autor neproblematický). Zavržen byl např. Orten, ale i Mácha, vyhrotila se kampaň proti Halasovi, Seifertovi (jeho Píseň o Viktorce byla označena za výsměch pracujícímu člověku, výraz úpadkové nálady naší inteligence) a Hrubínovi (jeho Hirošima je prý temná, plná zmaru a osobního smutku, který zkresluje světlé obrysy naší přítomnosti a budoucnosti). 

Byly pořízeny seznamy zakázané literatury:

- ruralisté, katoličtí autoři, legionáři

- poúnoroví emigranti (Blatný, Čep, Peroutka, Hostovský…)

- autoři odsouzení v „monstrprocesech“ začátkem 50. let k trestu smrti nebo vězení (Zdeněk Kalista, J.Zahradníček, Bedřich Fučík,F.Křelina, J.Knap…)

Někteří autoři se snažili uniknout této situaci lyrickou poezií, návratem  k domovu a rodině (Nezval, Seifert).

Byly zakázány některé noviny a časopisy: Listy, Lidové noviny.

 

1956 – 1970

Po odhalení "kultu osobnosti" Stalina začala v české poezii krystalizovat tvorba básníků kolem časopisu Květen – „poezie všedního dne“ (navázali na Skupinu 42): Holub, Šiktanc, Šotola. 

Básníci se zamýšlejí nad smyslem života v tomto složitém období a neklidném světě, který se člověku odcizuje: Kainar, Mikulášek, Hrubín, Holan. 

Holanova poezie je znovu obtížně srozumitelná a tím imponuje nastupující básnické generaci: J. Hanzlík, I. Wernisch, J. Gruša. 

Jiní se zaměřili po vzoru beatníků na provokativní ironizování a podemílání jistot, stylizují se do postavy villonského vyděděnce: Václav Hrabě. 

Další si razí cestu do oblasti písňových textů: J. Suchý, J.Šlitr /zakládají r.1957 Semafor/, J. Vodňanský.

 

70. léta

Pokus normalizovat všechny odchylky poezie, tak jako celou společnost.

Někteří autoři zaujali pozice v normalizovaném Svazu spisovatelů a vrátili se k politickým proklamacím: Pilař, Taufer, Skála, Rybák, Šajner.

Klesá i úroveň tvorby M. Floriana. Seifert publikuje pouze v samizdatech.

Mladší básníci překonávají krizový stav intimní a erotickou poezií (Sýs, Žáček, Skarlant) nebo náměty domova, venkova, přírody (Černík, Odehnal).

Pokusem o obnovení meditativní lyriky byla tvorba Josefa Peterky – hledá pozitiva v životě. 

Výrazně se uplatňují i ženy: Marcela Chmarová a Lenka Chytilová – přinesly do poezie problematiku zaměstnané ženy, sužované rozpory mezi proklamovanou emancipací a tíživou zkušeností manželky, matky či milenky ve světě rozpadajících se citových vztahů. 

V tvorbě pokračují i básníci zbavení možnosti publikovat = disidenti. Jejich práce jsou vydávány v rukopisných edicích jako např.:

- Edice Petlice – Ludvík Vaculík

- Expedice – bratři Havlové, Jan Lopatka

- Kvart – Jan Vladislav

- Česká expedice – Jaromír Hořec

Dále vycházejí strojopisné sborníky a časopisy : Obsah, Kritický sborní, Vokno- Revolver revue

Exilové autory vydávají nakladatelství v zahraničí:

- 68 Publishers (vzniklo 1971) – Josef Škvorecký a jeho žena Zdena Salivarová – Toronto

- Německo: Index, Arkýř, Poezie mimo domov

- Anglie: Rozmluvy

Exilové časopisy:

- Svědectví – Pavel Tigrid – Paříž

- Listy – Jiří Pelikán – Řím 

V 70. A 80. letech se vytvořily 3 proudy literatury:

1. Oficiální literatura vydávaná domácími nakladatelstvími

2. Ineditní = samizdatová – opisovaná na stroji a tajně distribuovaná

3. Exilová 

Charta 77 – prohlášení s požadavkem, aby soudobý režim dodržoval svoje vlastní zákony a Listinu základních lidských práv a svobod. Prvními mluvčími byli Václav Havel, filozof Jan Patočka a bývalý ministr školství a zahraničí Jiří Hájek. 

Opět je vydán seznam zakázaných autorů, tzv. „index“:  Kundera, Havel, Tigrid, Vaculík, Lustig, Škvorecký, Mňačko…

130 filmů uzamčeno do trezoru, např.: Ucho, Skřivánci na niti...

 

80. léta

Znamenala až na výjimky stagnaci, která se projevila poklesem čtenářského zájmu. Ineditní poezie se uchýlila do sféry protestních písní, v nichž zazněla obžaloba a výsměch brutální totalitní moci, která deformuje lidské vědomí: Karel Kryl, Jaroslav Nohavica, Jiří Dědeček, Pepa Nos, Jaroslav Hutka, Svatopluk Karásek. 

Rozvíjí se undergroundová tvorba: Egon Bondy (Zbyněk Fišer – filozof, kandidát věd), Jáchym Topol, Marie Donátová, Ivan Martin Jirous = „Magor“. Jejím typickým rysem je rozhodný odpor proti všemu oficiálnímu. Vyznačuje se syrovostí a drsností výrazu, nevyhýbá se vulgarismům, např. Magorovy Labutí písně (1948) - básnický záznam vězeňských zážitků. Tato poezie úzce souvisela s činností hudebních skupin (Plastic People). Nejvýznamnějším světovým představitelem undergroundové hudby byl zenbuddhista Frank Zappa.

Po roce 1989

Obnovuje se umělecká pluralita, experimentální, postmoderní poezie, vydávají se dříve zakázaní autoři.

 

Vladimír Holan (1905 – 1980)

Rudoarmějci byli poslední sbírka, kterou mohl po válce vydat. Pak nastalo patnáctileté psaní do šuplíku a r.1962 dochází k hotové invazi Holanovy poezie (během dvou let vychází 10 sbírek) : Bez názvu, Na postupu, Bolest, Strach, Na vlnách. Najdeme zde všechna základní témata Holanovy poezie: nezachytitelnost a nepomíjivost lásky, lásku mateřskou.

Jednou z nejvýraznějších skladeb je Noc s Hamletem (1964) – pocta Shakespearovi, básník rozmlouvá s Hamletem. Báseň je hlubokým obrazem doby a místa, které v ní člověk zaujímá. Proti pseudohodnotám komunistické „morálky“ staví skutečné hodnoty: dětství, mládí, svobodu, lásku. Matka je jistota, nepodmíněná láska, nezávislá na okolnostech: „…ale ty ruce věrné všemu vezdejšímu, co jako polštář třeba natřásati pod hlavou syna, i kdyby to byl vrah.“

Noc s Hamletem

„Není mi lhostejný
ani jeden krůček a pád
dítěte v kopřivách… I když mu matka říká:
Jdi pro rum do čaje,
ono jde a stále si opakuje: rum do čaje, rum do čaje,
až nakonec zašeptá: čum do ráje…
ne, ne, není mi lhostejný ani jediný pád dítěte…
A přece zlo stoupá míchou lidstva, krvavě
poplivanou jako schody k zubaři…“

Cyklus Mozartina – pocta Mozartovi a úvaha o společenské funkci umělecké tvorby.

R. 1970 vyšla sbírka Asklépiovi kohouti. 

Jaroslav Seifert (1901 – 1986) 

 Náš jediný nositel Nobelovy ceny za literaturu (1984).

Po válce vydal 2 sbírky inspirované obrázky Mikoláše Alše a Josefa Lady: Šel malíř chudě do světa a Chlapec a hvězdy.

Píseň o Viktorce (1950) – osud Viktorky a její autorky zobecňuje v písni o síle a osudovosti lásky. Intenzivně prociťuje tragiku obou osudů. Sbírka narazila na příkré odmítnutí komunistickou kritikou, což vedlo k nucenému Seifertovu odmlčení.

Roku 1954 se vrátil do literatury sbírkou Maminka (1954) – téma lásky k matce dovedl k vrcholné umělecké úrovni.

Pro těžkou chorobu se Seifert znovu odmlčel, a když se vrátil k tvůrčí práci, dal se na cestu hledání nových postupů. Zmizely rýmy, pravidelnost verše, motivy smrti. Jeho verš zdrsněl. Kritici: „Až na dno mrazivě holého života se zadíval básník, který má pocit, že přežil svou smrt.“

Sbírka  Koncert na ostrově (1965) – lehce melancholické vzpomínky, vyzvedává životní hodnoty, které jsou schopny vzdorovat smrti a nicotě. Takovou hodnotou je především láska: „Snad je možno i bez lásky žít, však umírat bez ní, to je zoufalství.“

Halleyova kometa – sbírka věnovaná Praze.

Odlévání zvonů – oslava ženství, zbraní člověka proti všudypřítomné smrti je vedle lásky tvůrčí práce: „Jen tak je možno vyslovit své pohrdání a smrt pokořit. A o to jde.“

Po 1969 publikoval své hořké verše v samizdatech:

Morový sloup (1971, vyšla 1981) – pokračuje v teskném opěvování mladické lásky, která naplňuje smysl života.

Deštník z Piccadily (1978) – sbírka o nezničitelnosti lásky. Vyjadřuje neutuchající pocit vděčnosti k ženě (matce, milence, průvodkyni životem). Láska mu dává sílu vyrovnat se se smrtí.

Býti básníkem – poslední sbírka, podobné motivy.

Všechny krásy světa – vzpomínková kniha.

 

Josef Kainar (1917 Přerov – 1971 Praha)

– básník, dramatik, textař, kreslíř a fotograf. Pracoval jako redaktor a dramaturg.

Jeho poezie je příběhová (epické prvky v lyrické básni) a intelektuální. Snaží se proniknout k podstatě jevu, postihuje složitou prostotu a krásu obyčejného člověka. Ironizuje skutečnost.

1. období tvorby: 1940 – 1947

Byl členem Skupiny 42. Vidí syrovou skutečnost světa, v němž musí člověk žít bez sebeklamů.

Osudy – ukazuje člověka jako hříčku v rukou nelít  ostného osudu.                                                       

Nové mýty (1946) – sbírka líčí člověka v jeho ubohosti a odlidštěnosti (reakce na válku), vyjadřuje rozpor mezi absolutní představou lásky a její reálnou podobou. Své pojetí života vyslovil v nejznámější básni sbírky: Stříhali dohola malého chlapečka – zhudebnil Vladimír Mišík; stříhání dětských vlásků je první krůček k dospělosti, uvěznění v židli je prvním ochutnáním lidské nesvobody, lidské manipulovatelnosti. „Stříhali dohola malého chlapečka. Díval se na sebe. Nesmět se pohnouti. Nesmět se pohnouti na židli z železa. Už mu to začalo.“ Zdánlivě všední události povyšuje do podoby nového mýtu. Lidé se škodolibě podílejí na lidské degradaci svého bližního. Má skeptický názor na člověka, na sobectví, agresivitu, neschopnost svobody.

2. období tvorby: 1948 – 1956

Po únoru 1948 byla tvorba Skupiny 42 ostře odmítnuta, Kainar pracuje v brněnské Rovnosti, je vzrušen revoluční představou přeměny společnosti, přijme i požadavek bojovné, optimistické poezie:

Sbírka Český sen – idealizuje skutečnost, zjednodušuje problémy.

3. období tvorby: po 1956 - SBÍRKY :

Člověka hořce mám rád (1960) – „hořce“ pro jeho nedokonalost a omyly; návrat k vlastní tvůrčí metodě.

Lazar a píseň /1960/– ve stejnojmenné básni Lazar není nemocný chudák, ale elegantní pán, který obchází město, otravuje lidem každou chvilku radosti a štěstí, rozsévá nedůvěru, nevíru v život, vyvolává pocity osamocení, izolace, cizoty, nicoty života (velmi podobná je Mikuláškova báseň Vyvolávač). Báseň Jaký to s ním bylo – když se člověku přihodí něco zlého nebo se nějak proviní, celý svět ho začne odsuzovat.

Moje blues (1966) – prokazuje smysl pro tragiku a tragikomiku životních situací, Kainarův pohled na život je bez iluzí, sebeironický. Báseň Malá půlnoční hudba: „Nebyl jsem zrozen. Byl jsem jenom vhozen. Do té vody. Do té černé vody. Která se žití nazývá. Byl jsem tam vhozen zaživa.“ Výsledkem ale není zoufalství, neboť nespornou hodnotou je láska: „Hledejte lásku. Jak ji slepec hledá. A jděte po lásce jak psi… Ale umějte domilovat.“

Jeho poslední verše byly sebrány z novin a časopisů a vydány pod titulem Včela na sněhu (1982). Počátek 70. let charakterizují verše: „Jabloním se nechce ani kvést a voda stoupá…“ Básník zraňovaný lhostejností a necitelností, plný úzkosti o člověka, vidí naději v „zázracích, ve chvilce štěstí neotrávené tak mnohým neštěstím kolem.“

Nevídáno neslýcháno – sbírka pro děti.

 

Ivan Blatný (1919 – 1990) – narodil se v Brně, celý život s ním zůstal bytostně spjat. V 10 letech ztratil otce (Lev Blatný), ve 13 matku, brzy zemřela i babička a Ivan zůstal zcela opuštěn. Před únorem 1948 odjel na stipendium do Velké Británie a zůstal v emigraci. Pocit osamění a stesk po vlasti způsobily narůstání psychických potíží, nakonec byl nucen uchýlit se do psychiatrické léčebny v Ipswichi. 1991 byly jeho ostatky převezeny do Brna.

Patřil k básníkům Skupiny 42, ve sbírkách z let 1940 – 1947 vyjadřuje pocit své generace, těžko komunikuje s lidmi : Paní Jitřenka, Melancholické procházky, Tento večer, Hledání přítomného času.

1970 vydává J. Škvorecký v Torontu výbor z Blatného emigrantských básní a poznámky z léčebny :

Stará bydliště – vzpomínky na domov, především na Brno, a to v konkrétních obrazech. Cituje a parafrázuje Seiferta.

Jeho poslední knížka Pomocná škola Bixley (1979) vydána díky ošetřovatelce Francis Meachemové, která shromažďovala básně zmačkané v odpadkovém koši a posílala je vydavateli.

 

František Hrubín (1910 – 1971)

Hrubín se upjal k myšlence socialismu s téměř náboženskou vírou, takže konfrontace této naděje s poválečnou realitou byla pro něj zklamáním.

Po svržení atomové bomby na Hirošimu vydal báseň Hirošima – vyjadřuje pocity nové nejistoty, stálé ohrožení člověka. Kritika ji odmítla.

Hrubín pokračuje v tvorbě dětské poezie, stal se naším největším moderním autorem poezie pro děti : Říkejte si se mnou, Kuřátko a obilí, Mánesův orloj, Špalíček pohádek.

Další sbírky:

Můj zpěv (1956) – básník překonal skepsi, nepředpokládá ráj na zemi, počítá s nebezpečím. Vrcholem sbírky je báseň Návrat do rodného kraje – dává si za úkol zpívat tak, „jako bys umřít měl zítra“, a báseň Zpěv lásky k životu – smiřuje se s nezbytností smrtí, vždyť život i po smrti jedince jde dál.

Až do konce lásky – vrcholem je báseň Dřevo se listem odívá (titul je názvem první veršované staročeské milostné básně ze 14. stol.) – vyjadřuje nikdy nekončící touhu člověka překonat sama sebe, přechází v hymnickou oslavu moderního věku.

Romance pro křídlovku (1962) – lyricko-epický příběh lásky, zahájil Hrubínovu etapu vrcholné tvorby. Dvacetiletý chlapec bdí u umírajícího dědečka a sní o své lásce, mladičké Terině od kolotoče. Poprvé poznává lásku i smrt.

Zlatá reneta (1964) – lyrická próza o ztrátě orientace člověka v současném světě.

Srpnová neděle – lyrické drama Čechovova typu – minimum děje, jde o postupné odhalování charakteristiky postav.

Křišťálová noc - drama o vesnickém sobectví, o touze nahrabat co nejvíc majetku.

 

Oldřich Mikulášek (1910 Přerov – 1985 Brno)

Pracoval v redakci Lidových novin a literárního časopisu Host do domu.

Jeho první vyzrálé umělecké dílo je sbírka Pusly (1947.

Prosazoval se pomalu, neboť za svou představou poezie šel paličatě bez ohledu na literární módu. Jeho tvorbu lze rozdělit do dvou skupin:

1. básně analytické, zobrazující život jako stálý dramatický svár. Sbírky:

Ortely a milosti (1958) – jako protiklad života a smrti si Mikulášek vytvořil symbolickou postavu Vyvolávače – je to ďábel-pokušitel, který shání smrti mezi lidmi nové oběti, spílá lidem, kteří se smrti bojí, vyčítá jim, že trpně snášejí bídu svého života. „Jíst, pít a spát jsou naše dějiny…“ (Stejný motiv u Kainara – Lazar a píseň.) Vytvořil také několik dalších obrazů, které mu pomáhají vyjádřit pojetí života: láska, krev, pulz a tráva – ta je zdánlivě to nejprostší, ale nejhouževnatější, přežije všechny nečasy, je symbolem národa a lidu, jeho nepřemožitelnosti a věčnosti: „Kdyby i botou krutou zdupali tě, ty musíš vstát a žít a růst, jak věčně roste novorozené dítě, jako národ, jako lid.“

Svlékání hadů, To královské, Krajem táhne prašivec - tyto sbírky jsou vrcholem Mikuláškovy poezie. Život je podle Mikuláška boj, stálé střetávání protikladných sil, za nějž se platí krví. Základním kamenem jeho poezie je výzva k plnému a intenzivnímu životu. Život jako závrať nalézá v lásce. Jeho milostná poezie patří k vrcholům české milostné lyriky. Výbor jeho milostných veršů uspořádal Jan Skácel pod názvem Běžící luna.

2. Básně syntetické, směřující k harmonii : Horoucí zpěvy,Divoké kačeny, První obrázky, Albatros – poema.

Další tvorba:

Šokovaná růže (1969) báseň Černý triptych – reaguje na rok 1968: „Budeme jednou balvan, obrovský balvan klidu, porostlý vzácnými mechy, a na něm vyryto bodly, že zachovali jsme klid.“

Veliké černé ryby a dlouhý bílý chrt (1981) – sbírka vyšla po delší nedobrovolné odmlce.

Žebro Adamovo (1981), Sólo pro dva dechy (1983), Čejčí pláč (1984), Druhé obrázky (1986). Čím více se blížil konec Mikuláškova života, tím víc se věnoval tématu lásky, ženy a věčně zelené trávy. Píše verše s vědomím, že se kolem devalvuje hodnota člověka a zvětšuje se vzdálenost mezi lidmi.

 

Kamil Bednář (1912 – 1970) 

 Básník existenciální poezie a tvorby ortenovského ladění, člen Ohnice.

Kámen v dlažbě (1937) – sbírka halasovského typu ( pesimistická, spiritualistická).

Rok (1939) – vášnivě protestoval proti brutálnímu zásahu nacistů proti vysokoškolákům 28. října 1939.

Dojmy z války a okupace : Praha pod křídly války, Paměť bojovníků.

Existenciální poezie pokračuje v 60. letech : Jezdci v topolech (1961), Střepiny, o které jsem se nepořezal.

Posmrtně vyšly Příběhy z přítomnosti - báseň Chlapec – vypráví skutečnou událost o tom, jak desetiletý chlapec zachránil asi dvouleté dítě, které vypadlo z okna činžáku (zachytil je do roztaženého kabátu): „Snad i padající vesmír dal by se zachytit do dětského kabátku. Až budou všichni mít taková srdce.“ 

Jaromír Hořec (1921)

Člen skupiny kolem Mladé fronty. Byl jejím šéfredaktorem 1945 – 1950. 1980 zatčen pro „podvracení republiky“.

R.1970 měla vyjít sbírka Půlnoční jam-session, ale její sazba byla rozmetána (vyšla 1976 v Torontu) – jsou zde emocionální básně s výrazným politickým podtextem (odposlechy, vytrhávání slov z kontextu…)  např.:

„Řeč vzali do vazby,                                                       
donutili ji stát nahou
před strážci špinavých jazyků
na dně pokálených betonových podlah…

I předložky jsou podezřelé z podvracení.
A příkoří se děje všem,
kteří po ránu zvedají hlavy,
aby se nadechli světla…“

 

Miroslav Holub (1923 - 1998)

Lékař, pracovník Mikrobiologického ústavu ČSAV, v jeho poezii se objevuje svět vědeckých výzkumů, devastace mezilidských vztahů, ale i velikost člověka. Intelektuální přístup vědeckého pracovníka k životu ovlivnil i jeho poezii – nemá důvěru k básnické intuici nebo zjevení v básníkově nitru. Zdůrazňuje úlohu lidského intelektu v umělecké tvorbě. Sbírky :

Denní služba - báseň O Popelce – o lidské vůli a schopnosti poprat se se životem.

Achilles a želva, Slabikář, Jdi a otevři dveře - báseň Dveře – „Jdi a otevři dveře. I kdyby tam byla jen tikající tma… i kdyby tam nic nebylo, jdi a otevři dveře. Aspoň průvan bude.“  Pes v lomu – boj proti lidské lhostejnosti, nelidskosti a zlu.

Kam teče krev, Tak zvané srdce – inspirací je mu až jednoznačně svět moderní vědy, zejména oblast výzkumu a medicíny. Objevuje poezii ve vědeckém poznání: „…lidštější, oč lidštější je věda, nežli nevědění.“ Popisuje odborné termíny citově zabarvenými epitety, např. „prstíčky meteoritů“. Na první místo staví dřinu a houževnatost vědecké práce, službu lidem, statečnost tváří v tvář bolesti a smrti.  Báseň Diskobolos – podobenství doby stalinismu. Diskobolos symbolizuje schopného člověka, kterému režim znemožní uskutečnit jeho myšlenku. Diskobolos zkamení před vrhem, neboť vrh se musí nejprve projednat a schválit na příslušném úřadu – je to podobenství o deformující síle byrokracie, o její schopnosti spoutat a umrtvit sílu, nadání a iniciativu lidí.

Holub vydal 2 knížky básnických reportáží:

Anděl na kolečkách – z USA, obdivuje dokonalou techniku, ale nemá pocit, že zde žijí dokonale šťastní lidé.

Tři kroky po zemi – z vědeckých laboratoří, výroky vědců.

 

Jan Zahradníček (1905 – 1960)

Básník metafyzického zaměření náležející ke skupině katolických básníků. 1952 odsouzen na 13 let vězení, byl propuštěn po 8 letech, nedlouho před svou smrtí. Je fascinován smrtí, snaží se obrátit čtenáře od duchovní záhuby, kterou spojuje s komunismem, k Bohu. Po 1945 vydává sbírky Svatý Václav, La Salleta. Po 1948 už publikovat nesmí.

Teprve posmrtně v roce 1969 vyšla sbírka Čtyři léta – básně z vězení.

Znamení moci /1991/– „Ubozí. Dosud žádný monarcha nebyl tak podváděn jako tito vládci obklopení prázdnotou svého hřmotu, jenž nepropouští už ani hlásek pravdy.“ Poslední sbírkou je Rouška Veroničina.

 

Josef Hiršal (1920)

Básník vizuální a experimentální poezie, člen skupiny Ohnice. Po 1948 se věnoval tvorbě pro děti, protože za stalinismu nebylo pro experimentální poezii místo.

R.1968 vydal v atmosféře politického a kulturního uvolnění společně s Bohumilou Grégrovou (1921) sbírku JOB – BOJ.

Společně sestavili také antologii (sborník) Experimentální poezie.

Po r.1969 již jeho knihy nesměly vycházet. Po r.1989 společně vydávají texty z let 1975 – 1979 :Trojcestí a Let let – memoárové dílo („let let" znamená „let roků").

Jan Skácel (1922 – 1989)

Básník brněnské skupiny Host do domu, vedle Sieferta bývá označován za nejvýznamnějšího českého básníka 2. pol. 20. stol.

Do literatury vstoupil jako 35letý vyzrálou sbírkou Kolik příležitostí má růže (1957) – vyzvedává hodnoty domova, člověka, nejlepší tradice naší literatury. Dožaduje se mravnosti a podle ní hodnotí svět (např. Pocta Erbenovi).

V 60. letech vycházejí sbírky : Co zbylo z anděla, Hodina mezi psem a vlkem, Metličky, Smuténka - báseň Smlouva :

„Nechci, aby mne obmýšlel kterýkoli bůh.
Mám odedávna svého,
pro vlastní potřebu, i k svému narovnání.
A pro pokoru, které je mi třeba.
Někdy se přihodí, že lidská duše smrdí
jak namoklá psí srst.
Za to se nerouhám.
Chci jenom,
aby bolest opravdu bolela a slza byla slza."

Smuténka : „V noci jsem uslyšel smuténku.
                   Přišla a prostředním prstem
                   ťukala na sudy,
                   jestli je víno doma.
                   Všechno chce o nás vědět
                   smuténka za nás smutná.“ 

V 70. letech píše Skácel pro samizdat a exilová nakladatelství : Chyba broskví, Dvanáct sonetů pro starou lásku, Tratidla aj. V 80.letech mohly některé sbírky vyjít i v Čechách - např. Odlévání do ztraceného vosku.

Skácel psal i prózu – soubor lyricko-epických „kurzívek“ nazval Jedenáctý bílý kůň (1964), např. Malá recenze na stát – obdiv k nepálské vládě, která zakázala výstup na jednu z velehor.

Posmrtně r.1993 vyšel soubor obdobně laděných próz Třináctý černý kůň. 

Byl iniciátorem časopisu ROK (Revue otevřené kultury), která mohla vycházet až po listopadu 1989.

 

Václav Hrabě (1940 – 1965)

Básník a hudebník. Jeho život je spjat především s hubou (jazz), vystupoval v klubech. Zemřel nešťastnou náhodou na otravu plynem. Jeho básnické sbírky vyšly až posmrtně : Stop-time, Blues v modré a bílé.

Souborné vydání jeho básní vychází od r.1991 pod názvem Blues pro bláznivou holku – báseň Prolog : „Pánové, věčně skeptičtí a přezíraví, které své smutky vážete do kytek… upozorňuji vás, tohleto není přípitek na vaše zdraví. Pasáci poezie. Kšeftaři metafor… To jen pro skutečné lidi, které jsem poznal… pro všechny, kdo ve svých rukou nesou tento krásný, ztřeštěný a jediný svět a pomáhají mu kupředu přes klatby papežů a sliny velkozlodějů, přes všechny strejčkovské demokracie, mory a války.“ Nejznámější je báseň Variace na renesanční téma, zhudebněná Vl.  Mišíkem.

    „Láska je jako večernice                                          Láska je jako krásná loď,                    
     plující černou oblohou.                                           která ztratila kapitána,
     Zavřete dveře na petlice!                                       námořníkům se třesou ruce
     Zhasněte v domě všechny svíce                              a bojí se, co bude zrána.
     a opevněte svoje těla
     vy, kterým srdce zkameněla.

                        Láska je bolest z probuzení                                       Láska je jako večernice
                        a horké ruce hvězd,                                                plující černou oblohou.
                        které ti sypou oknem do vězení                                Náš život hoří jako svíce
                        květiny ze svatebních cest.                                      a mrtví milovat nemohou.