Májovci

 

MÁJOVCI

 

Je tak označována generace básníků, která dospívala v době bachovského absolutismu po revoluci 1848. Česky psané literatury vycházelo málo, většina novin a časopisů zanikla, spisovatelé se odmlčeli.

1852 umírají Kolár, Čelakovský, 1856 Havlíček, Tyl.

Sabina, Frič jsou odsouzeni do vězení, Palacký se uchýlil do ústraní. Jan Neruda označil atmosféru 50.let jako „ticho časů zaživa pohřbených“. Přesto vycházejí dvě klasická díla české literatury: Erbenova Kytice, Babička Boženy Němcové- uzavírají národní obrození.

Mladí studenti a spisovatelé se pokusili veřejně vyjádřit touhu po svobodě vydáním almanachu Lada Nióla v r.1855(Josef Václav Frič). Jeho umělecká úroveň nebyla příliš vysoká.

 Daleko významnější bylo vydání almanachu Máj r.1858 - označení májovci=generace seskupená kolem Vítězslava Hálka a Jana Nerudy, patří sem dále Adolf Heyduk, Rudolf Mayer, Karolína Světlá, Sofie Podlipská, Jakub Arbes, J.V.Frič, Karel Sabina, Božena Němcová, K.J.Erben.Přihlásili se k odkazu K.H.Máchy- k jeho pocitu rozporu mezi vznešenými ideály a nemožností je uskutečnit.

Když r.1859 byl odvolán Alexandr Bach, došlo k uvolnění politických poměrů, 1861 vydal císař Říjnový diplom, v němž slibuje ústavu. Vytváří se dva české politické proudy: 1)staročeši - konzervativní strana hájící zájmy šlechty, velkostatkářů

 2)mladočeši - liberálové opírající se o vznikající českou buržoazii, odporem k aristokracii a církvi získali sympatie inteligence i lidových vrstev, v čele Karel Sladkovský, bratři Grégrové.

Situace umožnila i vznik nových kulturních institucí. 1861 vzniká pěvecký spolek Hlahol,1862 tělovýchovná jednota Sokol(Miroslav Tyrš),1862 vzniká Prozatímní divadlo,1863 Umělecká beseda(vydává knihy, pořádá bály), 1864 Svatobor,1868 položení základního kamene k Národnímu divadlu(Palacký).

Májovci propagovali odklon od minulosti, dávali přednost současným tématům, zdůrazňují poznávací a estetickou funkci literatury. Zaměřují se na obecné problémy člověka, usilují o sblížení naší literatury s literaturou evropskou. Chtějí zobrazovat život i s jeho rozpory- tím připravovali vstup realismu.

 

VÍTĚZSLAV HÁLEK (1835-1874)

Byl mluvčím básnické generace májovců. Mládí prožil v klidném vesnickém prostředí, celý jeho život byl harmonický, optimistický, bez sociálních problémů. Studoval na Akademickém gymnáziu v Praze, nedokončil studium na filozofické fakultě, věnoval se pouze literatuře. Oženil se s bohatou dívkou. Měl ideál stát se národním pěvcem a svědomím lidu. Snažil se ovlivnit čtenáře svojí romantickou lyrikou o očistné moci přírody a lásky. Láska je pro něj největší hodnotou lidského života.

Do literatury vstoupil lyricko-epickou sbírkou ALFRED(1858)-příběh zklamané lásky a zločinu, má podobu byronské povídky, je ovlivněna Máchovým Májem.

Velkým úspěchem bylo vydání první básnické sbírky VEČERNÍ PÍSNĚ(1859)- jsou to lyrické básně písňové formy, milostná lyrika vychází z osobního prožitku šťastné lásky k dívce ze zámožné rodiny, která se stala jeho ženou a existenčně ho zabezpečila. Rozkvetlá jarní příroda symbolizuje naděje národa, autor zdůrazňuje významné postavení básníka. Verše opěvují přirozený citový život nezatížený náboženskými nebo společenskými předsudky. „Kdo v zlaté struny zahrát zná,

jej ctěte víc než sebe.

Neboť vás bůh tak miloval,

že poslal vám ho z nebe.“

Další sbírka V PŘÍRODĚ(1874)- střídání ročních období porovnává s etapami lidského života.

Hálkovy povídky nebo epické verše z vesnického života mají blíže ke skutečnosti-jsou to především balady ve sbírce POHÁDKY Z NAŠÍ VESNICE-zachycuje různé typy lidí, bídu, ale i humorné momenty z venkovského života.

Povídky:MUZIKANTSKÁ LIDUŠKA-dcera ze selské rodiny se zamiluje do chudého venkovského muzikanta, rodiče ji v lásce brání, nutí ji, aby si vzala bohatého synka, Toník se nechává naverbovat na vojnu, Liduška se zblázní, chodí všude po okolí na muziky, hledá Toníka.

               NA STATKU A V CHALOUPCE, NA VEJMINKU, POD PUSTÝM  KOPCEM-povídky zobrazují citovou prázdnotu a chamtivost bohatých v protikladu se štěstím, láskou a životem v souladu s přírodou u chudých. Dotýkají se bolestných osudů výminkářů, zobrazují sedláka s jeho pýchou, povýšeností, zamýšlejí se nad osudy mladých lidí donucených ke sňatku pro majetek.

Hálek věnoval pozornost i městskému prostředí, např. povídka POLDÍK RUMAŘ- dojemný příběh o podskalském pískaři, který se obětavě stará o ženu a dítě tragicky zesnulého přítele.

Hálek byl i úspěšný žurnalista, psal fejetony, cestopisy, řídil časopis LUMÍR,KVĚTY, působil jako redaktor v NÁRODNÍCH LISTECH.

Hálek dramatik: r.1862 se otevíralo Prozatímní divadlo jeho hrou KRÁL VUKAŠÍN, další hrou je ZÁVIŠ Z FALKENŠTEJNA-veršovaná tragédie z národních dějin.

Za 20 let po Hálkově smrti se jeho dílo stalo námětem diskusí mladé generace (Machar), která stavěla nad oblíbenou Hálkovu poezii složitou poezii Jana Nerudy.

 

 

JAN NERUDA (1834-1891)

-básník, prozaik, dramatik, žurnalista, literární a divadelní kritik,nejvýznamnější osobnost generace májovců. Narodil se v Praze v rodině vojenského vysloužilce, který měl kantýnu a trafiku, matka byla posluhovačka (např. u prof. Barranda). Sociální poměry Nerudova dětství ovlivnily jeho charakter i tvorbu- s porozuměním a láskou psal o sociálně trpících lidech. Vystudoval Akademické gymnázium v Praze, nedokončil práva a filozofii. Živil se jako novinář a spisovatel. Byl redaktorem časopisu ČAS, HLAS, od r.1865 NÁRODNÍCH LISTŮ.

Je autorem šesti básnických sbírek. Od provokativního, ironického postoje vůči společnosti postupně dospívá k objektivnímu pohledu na život. Těžištěm jeho tvorby je lyrika-intimní, vlastenecká a politická. Jeho životní láskou byla už vdaná Karolína Světlá.

Sbírka HŘBITOVNÍ KVÍTÍ z r.1858, vydána součastně s Hálkovými Večerními písněmi, u kritiků i čtenářů propadla. Proti citovému, dojatému Hálkovi stojí skeptický a ironický Neruda, soudce, pochybovač, který tvoří těžce, nechce harmonizovat, ukazuje na rozporné poměry své doby, vytváří drsné a provokující obrazy lidské bídy, uzavírá se světu do své ironie. Jeho verše jsou drsné , nelibozvučné, málo užívá básnických obrazů, snaží se věci pojmenovávat přímo (básně jsou bez nadpisu) , např.: „Mezi hroby dva se červi potkali“. Neúspěch sbírky byl pro Nerudu těžkou ranou, ztratil sebedůvěru, neoženil se z obavy, že svou ženu neuživí. Na 10 let se odmlčel

Základem sbírky KNIHY VERŠŮ z r.1868 jsou jeho bezprostřední zážitky rozdělené do cyklů –Otci, Matičce, Anně. Mezi epickými básněmi vynikají balady, vzorem mu byl Erben, ale nenacházíme zde mytické představy, nýbrž rozpory v lidských vztazích a osudy tragických společenských vyděděnců, např.

 Před fortnou milosrdných-starý muž odchází do chudobince, aby nebyl rodině na obtíž, doprovází ho pouze vnuk.

 Dědova mísa-o neradostném stáří, syn si uvědomí, že to, jak se chová ke svému otci, mu jednou vrátí jeho vlastní děti

  Matičce

  Vším jsem byl rád!-je vděčný za vše, co v životě prožil, za dobré i zlé, přijímá svůj osud, život je mu drahý , spojil soukromý osud s údělem básníka, který podřizuje svůj život službě národu a lidstvu….. „ Já ledačím jsem byl v tom Božím světě, a čím jsem byl, tím jsem byl rád.“

Básně věnované otci zobrazují konflikt mezi synovskou láskou a vzpurnou odbojností, cit ustupuje před hrdostí.

Cyklus Matičce je naopak horoucím vyznáním Nerudovy lásky k matce, citem nepotlačovaným, až dětsky oddaným.

Sbírka PÍSNĚ KOSMICKÉ z r. 1878 vyjadřuje dobový zájem o problémy kosmu.Nové astronomické  objevy zaručily úspěch této sbírky. Neruda konfrontuje lidský život s kosmem, se světem záhad a neustálých proměn. Pohled na hvězdy v něm probouzí víru v lidské schopnosti i v budoucnost národa, kterou je ovšem třeba vybojovat.

Např. básně:Vzhůru již hlavu, národe- přirovnává naši zemi k malé hvězdě, která může být významnější než ty velké a síla národa závisí na síle jednotlivce.

                       „Bude-li každý z nás z křemene,

                         je  celý národ z kvádrů.“

          Jak lvové bijem o mříže-vyjadřuje touhu po poznání vesmíru, pevně věří, že  

                      člověk se do kosmu dostane.

          Seděly žáby v kaluži- starý žabák objasňuje žabám záhady kosmu, ty však

          zajímá pouze jedno: jestli jsou tam taky žáby.

Vesmír zlidšťuje humorem a vyjadřuje tím pochopení pro lidské chyby. Dochází k závěru, že lidské štěstí je krátké a hranice poznání omezeny. Osobní smutek ukrývá pod vřelý zájem o národ a pokrok, jeho vlastenectví je mnohem rozhodnější. Nevychází z bolavého citu, ale ze síly.

Sbírka BALADY A ROMANCE je z r.1883. Neruda si vědomě hraje s formou – označení balada a romance je pro Nerudu libovolné. Balady mají často rozmarný charakter (Balada česká), naopak básně označené jako romance jsou pochmurné a tragické (Romance helgolandská). Látku čerpal Neruda ze tří okruhů:

1)     Lidské vztahy

           a/ Balada horská

           b/ Balada dětská

           c/ Romance helgolandská

2)     Česká minulost a národní charakter

           a/ Romance o Karlu IV.

           b/ Balada o polce

3)      Látky biblické a legendární (aktualizovány a zasazeny do českého lidového prostředí)

           a/ Balada o svatbě v Kanaanu

           b/ Balada tříkrálová

           c/ Balda horská- malé dítě bylinkami a svou nevinností vyléčí rány Kristu na kříži v kostele

           d/ Balada dětská - smrt si odvádí těžce nemocné dítě, to má obavu z toho, aby nevzbudili  maminku

           e/ Balda česká -z legendy o bratru Palečkovi, který dostal za svou dobrotu od Vesny dar, že na jaře vždy na 8 dní ožije 

           f/ Romance o Karlu IV. -o prvním víně, které uzrálo v Čechách ze sazenic, jež dovezl Karel z Burgundska. Králi se zdá trpké, přirovnává ho          k povaze  českého člověka, ale postupně mu přichází na chuť.

                              „… ach, přibliž k tomu lidu hled

                             a přitiskneš svůj k němu ret

                             a  neodtrhneš více… “

           g/ Romance helgolandská- o pobřežním pirátovi, který láká lodi na skaliska, aby ušetřil na věno své dceři. Jednou zjistí, že takto ztroskotala loď nastávajícího zetě

           h/ Balda májová-dívka se modlí, aby jí svatá Petronila dala ženicha, ale ne zrzavého. Petronila se omlouvá, že ve vsi zbyl už jen zrzavý syn hajného, dívka se s ním tedy spokojí

          ch/ Balada rajská-Maria potká v ráji svatou Alžbětu, která se příšerně nudí- je patronkou  věrných žen

           i/ Balada o polce-o vzniku českého národního tance

           j/ Balada o svatbě v Kanaanu-o zázraku na svatbě, kdy Kristus změnil vodu ve víno

Sbírka PROSTÉ MOTIVY z r.1883 je odrazem poslední Nerudovy lásky k Aničce Tiché, která rozjasnila jeho samotu, vzbudila v něm naděje, ale rozumové důvody a nedůvěra ve vlastní síly vedly nakonec Nerudu k rezignaci. Je to intenzivní, působivá výpověď stárnoucího básníka, který cítí samotu, nedostatek lásky a nenaplněnou touhu po štěstí.

„…vždyť jsem chtěl také šťasten být,

však pánbůh nechtěl tomu.“

Sbírka je rozdělena do oddílů podle ročních období- symbolizuje sepětí lidského života s přírodou. Neruda, dítě velkoměsta, nachází vroucí a něžný vztah k přírodě a venkovu.

Sbírka ZPĚVY PÁTEČNÍ z r.1896. V básnické pozůstalosti byly objeveny básně s obrazem národního utrpení, ale i nadějí. Jaroslav Vrchlický je utřídil a dal sbírce název (symbolika Velkého pátku- národní utrpení, Bílé soboty- vzkříšení). Verše jsou zamyšlením nad slavnou minulostí a jejím porovnáním s básníkovou současností.

 Básně:Moje barva červená a bílá -důvěra v národní budoucnost

          V zemi kalichu-o trpkém osudu národa obklopeného „kalichem hor“

          Láska          „ …přežil jsem matku svou,

                            žiju jen památce,

                            přežil jsem lásku svou,

                            měl ji tak nakrátce,

                            všechno jsem oplakal,

                            zase se osvěžil-

                           Tebe bych, národe,

                           Tebe bych nepřežil!“

       Ve lví stopě- národ lev jsou pro Nerudu Češi v době husitské, proto budou Čechy už navždy lví říší

       Jen dál! - „… je sláva otců krásný šperk pro syny – však kdo chceš ctěn být, dobuď cti si sám!“

 

Vrcholem Nerudovy prozaické tvorby jsou POVÍDKY MALOSTRANSKÉ : soubor třinácti povídek ze života Malé Strany z doby Nerudova mládí. Jejich umělecká hodnota spočívá hlavně v mistrovské charakteristice postav a popisu prostředí. Neruda si vybírá pouze to, co důvěrně zná – městskou čtvrť uzavřenou před okolním světem, v níž se odehrávají malá i velká dramata s tragickým i šťastným koncem.

Neruda psal i epigramy, není to ovšem tak ostrá satira jako u Havlíčka, nemají pointu. Jsou shrnuty například do sbírky ŽERTY HRAVÉ I DRAVÉ:

např. Husí krev – předpis na oblíbený pokrm, zároveň žertovný pokus o vystižení národní povahy.

 

Neruda je zakladatelem fejetonu, čerpal ze všech oblastí života, napsal jich více než 2000, zejména do Národních listů pod značkou trojúhelník (místo podpisu). V sedmdesátých letech je roztřídil do několika souborů. Příklady fejetonů:

1. máj 1890 -oslava prvního 1.máje, na počest amerických dělníků zastřelených při demonstraci v Detroitu r. 1886.

Kam s ním?-Nevěděl kam vyhodit starý slamník, aby neporušil nařízení o udržování pořádku.

Prózu z 50. a 60. let shrnul Neruda do knih:

ARABESKY: lidové postavy z malostranského prostředí

TRHANI: obrazy ze života dělníků při stavbě železnice.

 

 

KAROLÍNA SVĚTLÁ (1830-1899)   

-rozená Johanna Rottová, přijala jméno podle rodiště svého manžela (manžel Petr Mužák se narodil ve Světlé  v Podještědí).

Dostalo se jí německé výchovy, teprve její učitel (pozdější manžel) ji seznámil s českou

 literaturou a národním životem.

Silně na ni zapůsobilo přátelství s Boženou Němcovou a četba George Sandové.

V těžké depresi ze smrti malé dcerky hledala zapomnění v literární práci.

Povídky z 50. a 60. let čerpají látku z vyšší pražské společnosti, pobuřovalo ji mravní pokrytectví, sobectví rodičovské autority a nesmyslná výchova dívek. V povídkách je nejvýznamnější rys její pozdější tvorby, je to ušlechtilé a obětavé mravní poslání ženských hrdinek, například PRVNÍ ČEŠKA.

Z doby josefínské (konec 18.století) jsou dva romány:

1)  Poslední paní Hlohovská

2)  Zvonečková královna

-          zachytila hnutí nekatolíků v období vydání Josefova tolerančního patentu, ohlas francouzské revoluce, činnost svobodných zednářů, intriky jezuitů.

Praha je dějištěm povídky Černý Petříček:-hlavní postavou je tělesně postižený, ale dobrý člověk, který nezištně pomáhá lidem.

Nejpopulárnější část jejího díla tvoří tzv. ještědské romány:

-          Do Podještědí se vracela každoročně, upoutala ji svéráznost krajiny i obyvatel. Podle ní stál venkovský lid mravně výš než pražská smetánka. Zaujaly ji lidové zvyky a představy, do nichž promítala své myšlenky a názory utopického socialismu. Vybírala si příběhy a hrdiny lidového vyprávění a obdařila je mravní dokonalostí. Reálný příběh se tak mísí s lidovým mýtem, s představou o lepším uspořádání společnosti cestou mravního zdokonalení. Světlá odmítala názor, že literatura má zobrazit život v jeho všednosti, naopak se snažila ukázat, jaký by život měl být.

1.Vesnický román: o nešťastném manželství Antoše Jírovce, který se oženil s ovdovělou statkářkou, ale později se zamiloval do Sylvy, která, aby odvrátila kletbu statkářky, se Antoše vzdá. Světlá řeší konflikt ve prospěch nerozlučitelnosti manželství.

2.Kříž u potoka-hlavní myšlenkou díla je názor, že čistá a silná láska je schopna zlomit kletbu a napravit člověka.

3.Kantůrčice-na studiu v Praze podlehne Otík svodům velkoměsta, ale očistným a zušlechťujícím vlivem lásky venkovské dívky se napraví.

4.Frantina-příběh rychtářky, která potlačila svou lásku a zabila milovaného muže, když zjistila, že je vůdcem lupičů.

5.Nemodlenec-dějovou osnovu tvoří konflikt mezi láskou pomstou, který hrdinka vyřeší tím, že upustí od pomsty pod vlivem víry.

 

 

JAKUB ARBES (1840-1914)

-narodil se na Smíchově jako syn ševce, studoval techniku, nedokončil ji a věnoval se žurnalistice( od r.1868 v Národních listech). 1877 dostal z Národních listů výpověď, živil se jako nezávislý spisovatel a novinář, založil satirický časopis ŠOTEK

Zaměřoval se na náměty ze soudobé Prahy, realisticky zobrazuje skutečnost, ale jeho postavy jsou romantické. Nejhodnotnější částí jeho tvorby jsou romaneta( název pochází od Nerudy a označuje románovou skladbu menšího rozsahu, jejímž východiskem je zdánlivě neřešitelná, rozumovému chápání se vymykající situace, fantastická zápletka, která je nakonec racionálně,  dokonce vědecky vysvětlena. Hrdinové jsou často výstřední a pohybují se v děsivém prostředí) :

1. Svatý Xaverius-příběh mladíka, pro něhož se stalo smyslem života rozluštění záhady skryté v obraze umírajícího sv. Františka Xaverského, která ho měla dovést k pokladu.

2. Ukřižovaná-příběh přecitlivělého mladíka trpícího duševní poruchou, která se projevuje při pohledu na krucifix. Jeho profesor náboženství se snaží drastickými prostředky jeho představy potlačit. Je však sám stižen nervovým záchvatem, když při pohledu na sochu ukřižované světice v Loretě si vzpomene na skutečné ukřižování židovské dívky za selského povstání v Haliči.

3. Newtonů mozek-vypravěč v hořečnatém snu podstoupí cestu proti proudu času, aby poznal, že lidské dějiny jsou nepřetržitý řetěz násilí, zabíjení a válek.

4. Ďábel na skřipci, Zázračná madona, Sivooký démon.

Ve svých sociálních románech se zabývá myšlenkami utopického socialismu(např. román Kandidáti existence) nebo počátky dělnického hnutí v Čechách (např.román Štrajchpudlíci )

 

 

ADOLF HEYDUK (1835-1923)

-stoupenec česko-slovenské vzájemnosti (vyjádřeno sbírkami: Cimbál a husle, Od Tater a Dunaje, Cigánské melodie).

Cimbál a husle-citové vyznání lásky ke Slovensku, odpor proti národním utlačovatelům, písňovou formou zobrazuje scény ze slovanského lidového života., nabádá ke sblížení Čechů a Slováků.