NOVOROMANTISMUS - RUCHOVCI A LUMÍROVCI

 

  Spisovatelé této generace vstupovali do literatury kolem r. 1870. Nejedná se o protikladné skupiny, spíše se prolínaly a doplňovaly.

Almanach RUCH, vydaný roku 1868 při příležitosti položení základního kamene k Národnímu divadlu, zdůrazňoval odhodlání pomáhat a sloužit národním zájmům, obnovit myšlenku slovanské vzájemnosti, podřídit literaturu národnímu zápasu a sblížit ji s literaturami slovanskými, zvláště slovenskou a ruskou. Vlastenecká poezie ruchovců má podobu reflexivní lyriky nebo epiky s historickými a alegorickými náměty. Autoři čerpají z lidové písňové tvorby, balady, užívají rétorický styl určený k přednesům na veřejnosti. 

Nejvýraznější uměleckou individualitou ruchovců je Svatopluk Čech, dále sem patří Eliška Krásnohorská, načas se zapojil i Josef Václav Sládek (pak přešel k lumírovcům), blízko k nim mají i autoři historické prózy Václav Beneš Třebízský a Alois Jirásek. 

Ve výtvarném umění tomuto směru odpovídají rozměrná historická plátna Václava Brožíka (Mistr Jan Hus před koncilem), Jaroslava Čermáka a Mikoláše Alše (cyklus Vlast pro Nár. divadlo, ilustrace Jiráskových Starý pověstí českých), sochy Josefa Václava Myslbeka (Svatý Václav na Václavském náměstí).

Hudba: Bedřich Smetana, Antonín Dvořák, Zdeněk Fibich 

 

Eliška KRÁSNOHORSKÁ

(1847-1926) 

Vlastním jménem Alžběta Pechová

VˇČasopise Českého muzea 1847 uveřejnila stať Obraz novějšího básnictví českého, kde ve jménu obrozeneckých ideálů volala po podřízení literatury službám národní cti. To vyvolalo spor s lumírovci. 

Nejzdařilejší jsou její libreta ke Smetanovým operám Hubička, Tajemství a Čertova stěna

 

Svatopluk ČECH  

(1846-1908) 

Vystudoval práva, po krátké advokátní praxi pracoval v časopise Květy a věnoval se literatuře.

1. báseň : Husita na Baltu - tou zahájil almanach Ruch 1868.

Historický námět mají skladby: Žižka, Roháč na Sioně /veršované drama/.

Alegorické epické básně : Evropa - jméno lodi, na níž odplouvají do vyhnanství političtí vězni, spor mezi anarchisty a demokraty končí zkázou lodi.           Slávie - i zde je to loď, opět dojde ke vzpouře, ale zástupci jednotlivých slovanských národů se spojí a ovládnou vzbouřené lodníky představující anarchisty. Pod vedením Rusa doplují šťastně do přístavu.

Historický epos : Dagmar - ústřední postavou je dánská královna českého původu (dcera Boleslava I. -10. stol.).

Epické skladby : Ve stínu lípy - veršovaný soubor sedmi příběhů z venkova - např. příběh vojenského vysloužilce, který za války v Itálii 1848 přišel o nohu.

                         Lešetínský kovář - sociálně zaměřená skladba postihující změny na venkově a odpor lidu proti německému kapitálu -kovář hájí vlastním tělem svoji kovárnu, která má ustoupit budovanému lomu. Závěr je zidealizovaný, neboť Čech nedokázal najít východisko ze společenských problémů (přicházejí 2 bohatí Češi z Ameriky, pozemky koupí a kovárnu nechají stát). 

Čech se rád uchyloval k satiře, ale nikoliv k ostré havlíčkovské, spíše k shovívavě humorné nebo parodické - vysmíval se vlastnostem českého maloměšťáka : Hanuman - Čech chtěl varovat, abychom se jako národ nepřizpůsobovali cizím vzorům, neboť nás to přivede do záhuby. Opičí král Hanuman je lapen člověkem, odveden do světa lidí, oblečen do šatů a učí se lidským způsobům. Když se Hanuman vrátí opět do lesa, „polidští“ svůj opičí kmen, který pak není schopen se ubránit útokům jiného druhu opic.

Lyrika : hlavně politická - sbírky : Jitřní písně, Nové písně,  Písně otroka - zdůrazňuje myšlenku vzpoury.              

Próza: "broučkiády“ - vychází nejdříve v časopisech - Pravý výlet pana Broučka do Měsíce - konfrontuje pražského pana domácího-nekulturního maloměšťáka - s obyvateli Měsíce, kteří žijí duchovně, syti rosou a vůní květin.

                                                                                Nový epochální výlet pana Broučka tentokrát do 15. století - použil cestování v čase proto, aby zasadil pana Broučka mezi husity v době bitvy na Vítkově -1420. Přízemnost a bezzásadovost maloměšťáka konfrontuje se zanícením a vlastenectvím našich předků.

 

 

Almanach LUMÍR byl založen 1877 pod heslem umění pro umění.  Umění mělo povznášet nad všední každodennost a prosazovat vyšší ideály jako je humanita a krása. Takové pojetí je označované za kosmopolitní=světoobčanské. Snaží se o zapojení české literatury do celoevropského kontextu, zaměřovali se na překlady, a to zvláště z románské (Vrchlický) a anglosaské (Sládek) literatury.  

 

Josef Václav SLÁDEK 

(1845-1912) 

Do literatury vstoupil silně poznamenán skutečnostmi z Ameriky (působil zde jako vychovatel, redaktor krajských novin, dělník na stavbě železnice …, oceňoval demokratičnost života v USA, ale těžce nesl útlak indiánů a bezohlednost amerického kapitalismu), steskem po vlasti a náhlou smrtí své první ženy. Po návratu z USA pracoval v Národních listech a pak se stal profesorem angličtiny na filosofické fakultě. Od počátku byl vydavatelem Lumíra, ale umění pro umění vždy spojoval se vztahem k domovu, venkovu, národu. Celým svým založením je pesimista, od měšťáckého života utíká na venkov k selství, které je pro něj ideál. 

1.sbírka  Básně - je poznamenaná smrtí ženy (báseň Tráva), touhou po vlasti ( U Michiganu ) a osudy indiánů (Na hrobech indiánských).

Sbírka Jiskry na moři - obsahuje opět elegický cyklus věnovaný mrtvé ženě, ale dominuje zde vlastenecká lyrika.

Sbírka Světlou stopou - sociální problematika.

Sbírka Na prahu ráje - obrázky rodného kraje a cyklu dětských básní - např. Pohádka - sonet stylizovaný jako rozhovor matky s dítětem, střídání otázek a odpovědí, které vyvolávají okamžitě další otázky – atmosféra porozumění a lásky.

Sbírka Sluncem a stínem - báseň U bran štěstí – odmítá být šťasten za cenu toho, že bude žít bezstarostně a lhostejně.

Sbírky Selské písně a  České znělky - mravní sílu nachází v přilnutí k rodné zemi, vytváří mýtus o selství - všechny ctnosti a morální hodnoty připisuje sedlákovi, který odpovídá jeho představě o české národní povaze, pokorně přijímá přírodní zákony, řád života a smrti - např. báseň Z osudu rukou.

Sbírka České písně - dobová politická poezie, vyzývá k obraně národní svobody - báseň Byli jsme a budem.

Sládek je zakladatelem moderní poezie pro děti, snaží se v nich probudit vztah k rodině, práci, národu, přírodě : sbírky

Zlatý Máj - např. Lesní studánka, Skřivánčí písně - Cestička k domovu, Zvony a zvonky - Hloupý Macek 

Překladatelská činnost : nejvíce z anglosaské a angloamerické literatury -  Byron, Píseň o Hiawatě – indiánská domorodá literatura, překlad 33 Shakespearových dramat.

 

 

Jaroslav VRCHLICKÝ 

(1853-1912) 

Vl. jménem Emil Frída, jeho rodina byla dost chudobná, vychovával ho strýc farář v Ovčárech u Kolína.

Vystudoval filozofickou fakultu, rok působil jako vychovatel v Itálii, byl přítelem Sofie Podlipské a oženil se s její dcerou.

Stal se profesorem na Karlově univerzitě a byl uznávaným básníkem, v 90. letech musel čelit kritickému náporu mladé generace, která ho považovala za představitele měšťáckého liberalismu.

1908 onemocněl vážnou duševní chorobou, která zcela ochromila jeho intelekt, takže 4 roky bolestně živořil. 

Ztělesňoval typ básníka, jak si ho představovali romantici - jako pěvce, proroka, soudce národa, usiloval o vyrovnání úrovně naší literatury s literaturou evropskou.

Jeho dílo tvoří 98 sbírek, 43 divadelních her, 6 libret, 4 knihy povídek, 1 román, 100 svazků překladů. 

Lyrika -sbírky:

                Z hlubin – vliv Nerudova Hřbitovního kvítí, pesimismus

                Eklogy a písně – pocit životního štěstí, harmonie, krásy, lásky

                Poutí k Eldorádu, Jak táhla mračna, Hudba v duši - sbírky milostné lyriky

                Čarovná zahrada – obrací se k milované ženě, povyšuje ji na ideál, smysl života i tvorby

                Moje sonáta – milostné verše řešící složitý vztah k ženě

                Podobný námět mají  Sonety samotáře, Nové sonety samotáře,

                                                  Poslední sonety samotáře

                Okna v bouři – jsou odrazem zklamání, krize v manželství a souboje s mladou generací

                               Báseň - Za trochu lásky… (šel bych světa kraj, šel s hlavou odkrytou a šel bych bosý…) 

Epika:

Plán obsáhnout v básnickém cyklu vývoj celého lidstva v podobě zamyšlení nad smyslem dějin přejal Vrchlický z Legendy věků od Victora Huga.  Na rozdíl od něho nechtěl zobrazit celkový vývoj lidstva, proto nazval svůj cyklus Zlomky epopeje - jednotlivé sbírky cyklu vznikaly s velkým časovým odstupem, proto odrážejí básníkovy názorové zvraty, proměnu od optimismu ke skepsi, pesimismu :   Např. sbírka Duch a svět - úvahy o vztahu člověka a vesmíru, o poslání antiky a křesťanství - báseň Jarní romance – o kouzelníkovi (symbol zimy), kterému se stýská po slunci, ptačím zpěvu, květinách, ale jakmile se objeví na zemi, hned všechno vadne a mrzne. Kouzelník si sám srazí hlavu a na jeho těle vykvetou sněženky (přišlo jaro), báseň Spartakus –o smrti Spartaka a porážce povstání otroků.                               

                              Sbírka Mýty - jednou z jejích částí je Legenda o svatém Prokopu (založení Sázavského kláštera),

                                                    další částí je Dědictví Tantalovo - symbolizuje věčnou touhu po naplnění ideálů - básník ztratil důvěru ve společenský pokrok, vrací se častěji k antice, ale neodmítá křesťanství jako později Machar, lituje jenom, že neuskutečnilo svůj ideál bratrství a rovnosti lidí.             

                              Sbírka Selské balady - baladické příběhy z bojů selského lidu za právo a spravedlnost, např. Matyáš Ulický - o popravě kněze, který bouřil lid proti vrchnosti. Je krutě mučen, ale stále promlouvá k lidem o svých vidinách pekla, kde trpí jejich utiskovatelé, nebo Hrabě Breda - pověstný tím, že když sedláci nemohli zaplatit daně, stříhal jejich ženám vlasy. Jednu z nich si vzal na zámek a ona ho v noci svými vlasy uškrtila a pak vyskočila z okna. 

Dramata:

Umělecky nejcennější je trilogie Hippodamie: 1. Námluvy Pelopovy, 2. Smír Tantalův, 3. Smrt Hippodamie

Stavba připomíná antické drama, motivem je vina a trest, trilogie je pojata jako melodram, autorem hudby je Zdeněk Fibich. 

Mnohem větší popularitu získala jeho veselohra Noc na Karlštejně.                             

  

Julius ZEYER

(1841-1901) 

Okouzlilo ho chůvino vyprávění o staré Praze, její pohádky, legendy, pověsti, což podporovalo jeho sklon k snění.

Odmítl převzít otcův dřevařský podnik, věnoval se pouze literatuře, působil v Rusku jako vychovatel, procestoval mnoho cizích zemí. 

V počátcích umělecké tvorby psal fantastické novely, povídky z pražských patricijských rodin nebo romány z cizího prostředí (Ondřej Černyšev) – hrdinové hledají lásku jako naplnění života, drceni prostředím, které je obklopuje. 

Novoromantickou zálibu pro rytířský středověk projevil tzv. Obnovenými obrazy:

                Román o věrném přátelství Amise a Amila

                Báje Šošany 

                V soumraku bohů

                Vyšehrad

                Griselda

                Zpěv o pomstě za Igora

                Ossianův návrat

                Karolínská epopeya - parafráze starofrancouzských hrdinských zpěvů o rytířské družině Karla Velikého - Zeyer zdůrazňoval vlastnosti protikladné své době-čest, hrdinství, obětavost, věrné přátelství. 

Některá Zeyerova dramata se vracejí do doby starých pověstí a lidového prostředí. Dodnes hraná je scénická pohádka ze slovenských hor na hudbu Josefa Suka Radúz a Mahulena. 

Vrcholem Zeyerovy prozaické tvorby je román Jan Maria Plojhar - má autobiografické prvky - Plojhar je syn z bohaté pražské rodiny. Zažije vášnivý vztah s krásnou paní, je zklamán a pak těžce raněn v souboji s rakouským důstojníkem, který urazil český národ. Hledá uzdravení v Itálii, zamiluje se v Římě do ušlechtilé dívky, ale Plojhar nemá naději na uzdravení, silný citový vztah končí smrtí obou milenců.  V tomto díle vyslovil Zeyer postoj velké části české inteligence k dobové společnosti, který byl kritický a odmítavý (nedostatek vlastenectví, národní hrdosti, podlézavost Vídni). 

Román Dům U Tonoucí hvězdy - mladý Slovák umírá v Paříži v pesimistické beznaději. Také on, jako Plojhar, prožívá bolestně svůj vztah k porobenému národu, cítí zodpovědnost za jeho osud, ale rezignuje (uteče).

V obou románech je postižen typický osud člověka, jemuž domov nestačí, musí do světa, ale ve světě nemůže žít bez domova. 

Závěrečná fáze Zeyerovy tvorby se obrací výhradně k legendárním látkám:

                Tři legendy o krucifixu - jejich součástí je slovenská lidová legenda Samko Pták - legenda o prosťáčkovi, který se naučil řeči ptáků, Tataři mu zahubili otce, matku, prabábu. Doputoval ke klášteru, kde pracoval na zahradě, mnichové jím pohrdali, Samko našel starý krucifix, očistil jej, rozprávěl s Kristem, nosil mu jídlo. Tím překonává všechny své pozemské strasti, je šťastný, Kristus ho bere do ráje, mniši jsou toho svědky, chtějí vybudovat Samkovi pomník, ale Samko si přeje být pochován na křižovatce, ...„aby po jeho smrti se tak po srdci jeho šlapalo, jak po něm šlapáno bylo celý jeho život.“ /Srovnání s Boženou Němcovou Pecko Sprosťáček/