POKRAČOVÁNÍ SVĚT. POVÁLEČNÉ PRÓZY

 

 Další ital.autoři : 

Pier Paolo Pasolini (1922 – 1975) – prozaik, filmový režisér, neorealista i existencialista. Zajímají ho postavy z městské periférie, mladí římští bezdomovci, kteří bojují o holou existenci.

 Darmošlapové (1955)

Zběsilý život (1959) – tematicky navazuje na předchozí. Pozoruhodný text z jazykového hlediska: vulgární mluva výrostků, slang, nadávky. Hlavní hrdina se odděluje od svých kumpánů, pomáhá lidem postiženým povodní, tuto pomoc zaplatí životem (existencionalistický motiv).

 

Postmodernismus

Umberto Eco (1932)

Jméno růže (1980) – čítankový příklad postmodernistického románu: dobrodružný příběh, detektivní zápletka, mystifikace, příběh, filozofické úvahy, náboženská pře (traktát), erotika, historická problematika. Fikcí je už to, že autor v předmluvě prohlašuje, že se jedná o latinský rukopis benediktýnského mnicha Adsa z Melku, který byl teprve roku 1842 přeložen. Odvíjí se napínavý příběh z roku 1327, točí se kolem záhadné knihy Aristotelova Poetika. „Tato kniha by mohla učit, že zbavit se strachu z Ďábla je věda… Smích zbaví na chvíli sedláka strachu…“ V italském klášteře má proběhnout schůzka zástupců císaře a papeže, aby se vyřešilo papežské schizma. Děj tvoří vzpomínky benediktinského novice Adsa, který doprovází učeného františkána Viléma z Baskervilu. Ten má vyřešit záhadnou smrt mnicha. Mrtvých přibývá, všichni mají černý ukazováček. Celý příběh má rozřešení v knihovně, kde starý slepý mnich schovává Aristotelovu „kacířskou“ knihu, jejíž stránky napustil jedem. Proto mniši, kteří ji tajně četli, umírali. Slepý mnich zapálí knihovnu, z opatství zbudou jen trosky, Vilém a Adso odjíždějí.

 

 

Nicos Kazantzakis (1883 – 1957)

Alexis Zorbas (1946) – zvaný Pohroma, neboť jeho životní elán, láska k životu, energie, sympatické bláznovství končí vždy ztroskotáním („sisyfovský“ úděl). Prvky existencialismu a absurdity.

 

 

Vznikla Skupina 47, která usilovala o mravní obrodu německého národa a člověka vůbec. Navazovala na humanistickou tradici bratří Mannů ad.

Heinrich Böll (1917 – 1985)

 NC 1972. popisuje existenciální situaci „hrdinů“ za války – jejich nehrdinskost, absurditu zabíjení a zbytečné smrti:

 Vlak dojel přesně (1949), Kdes byl, Adame? (1951), Biliár o půl desáté (1959) – na osudu jedné rodiny ukazuje tragédii Němců, nespojuje ji jen s postavou Hitlera, ale odvozuje ji už od generála Hindenburga.

Klaunovy názory (1963) – spjat s atmosférou 60. let, hospodářským zázrakem éry Konráda Adenauera, v níž se Německo zamerikanizovalo, zkomercializovalo.

 

Günter Grass (1927) 

Rodák z německo-polského pohraničí.

Plechový bubínek (1959) – formou groteskního románu zobrazuje Německo 1. pol. 20. stol. Zakrslý Oskar Matzerath se rozhodl ve třech letech, že nebude růst, a tím si zachovává svobodu a odstup od světa dospělých, který je pro něj zlý a nepochopitelný.

Žabí lamento (1922) – bilancuje svůj pohled na 20. století, zabývá se tématem polsko-německo-litevského usmíření.

Mé století (1999) – každému roku 20. stol. věnuje jednu několikastránkovou kapitolu.

 

Johanes Mario Simmel – nejvydávanější německý současný spisovatel, citlivě a poutavě rozebírá společenské problémy.

Láska je jen slovo,  Všichni lidé bratry jsou,  A s klauny přišly slzy

 

 

Tři dominantní témata:

1. velká vlastenecká válka s fašismem

2. budování válkou zničené země a výstavba nové socialistické společnosti

3. kritika sovětského systému

 

Boris Polevoj (1908 – 1981)

Příběh opravdového člověka (1947) – monumentální hrdinství a ideová vyspělost sovětského letce Mersejeva, sestřeleného fašisty, kterému byly amputovány nohy a on se naučil létat s protézou.

 

Alexandr Fadějev (1901 – 1956)

Mladá garda (1945) – hrdinství ukrajinských komsomolců (Komsomol = svaz komunistické mládeže) v boji proti fašismu.

 

Michail Šolochov (1905 – 1984)

Osud člověka – novela, prostý ruský voják uprchne z německého zajateckého tábora, ale zjistí, že přišel o celou rodinu a ujme se osiřelého chlapce.

 

Vasilij Grossman (1905 – 1964)

Život a osud (1960, vydáno 1988) – románová epopej, považovaná za novodobou Vojnu a mír. Ústředním tématem je bitva o Stalingrad, autor pojal boj proti fašismu jako boj za svobodu vůbec, nebál se kritizovat Stalina, jehož chyby zaplatily životem tisíce lidí.

 

Ve druhé vlně válečné prózy od konce 50. let (po odhalení kutu osobnosti Stalina) nahlíželi prozaici na válku méně ideologicky, v popředí nestály hrdinské činy, oslava vítězství a geniality velitelů, ale spíše otázky etické, prověrka charakterů. Například povídky Jurije Bondareva a Grigorije Baklanova.

 

Valentin Rasputin (1937)

Žij a nezapomínej (1974) – novela, tragický příběh vojenského zběha a jeho ženy.

 

Vladimir Vojnovič (1932) – od žil 1980 v emigraci.

Život a neobyčejná dobrodružství vojáka Ivana Čonkina (1975 Paříž) – groteskní román, postmoderní obraz války. Parodie na socialistický realismus a bohatýrskou tradici ruské literatury, na téma hrdinství. Film Jiřího Menzela.

 

Další představitelé prózy v SSSR: 

Čingiz Ajtmatov (1928) – světově proslulý kirgizský spisovatel.

Na konci 50. let psal milostné novely: Džamila, Labutě nad Issyk-kulem

Magický realismus:

Stanice Bouřná (1980) – železniční dělník „Bouřný Edygej“ pracuje na křižovatce tratí v poušti, kde symbolicky projíždějí vlaky z východu na západ a naopak. Stanice Bouřná je křižovatkou časů, životních postojů, starodávných tradic, zvyků, jež jsou obsaženy v legendách a písních, ale nosí je v sobě jako cosi posvátného a nezaměnitelného nejstarší obyvatelé tohoto kraje, protože jsou v souladu s řádem přírody. Tito lidé, žijící stranou civilizace, si uvědomují odpovědnost za osudy lidstva a celé planety. Minulost v románu představuje legenda o matce, která v tatarském zajetí hledá svého syna. Přítomností je nuzný život v malé stanici a zatčení Edygeje tajnou policií. Budoucností je společný let rusko-americké posádky do vesmíru, které ale není umožněn návrat, aby nevzbudil v lidech myšlenky na možnou spolupráci s kapitalistickým světem.

Popraviště (1986) – obdobné téma, s větším důrazem na moudrost přírody, jejíž zákony nemůže člověk beztrestně porušovat. Baladický, až apokalyptický román, v němž jsme svědky masakrování stepních antilop, vlků, ale i ušlechtilých ideálů, step je zdrojem drog, jimiž jsou „popravováni“ narkomani na celém světě. Straničtí funkcionáři, bezohlední ekonomisté a kořistnické bandy jsou podle Ajtmatova novodobými ďábly, skrze něž se šíří na světě zlo, cynismus a barbarství.

 

Vasilij Šuškin (1929 – 1974)

Píše všední, obecně lidské, často trapné a banální, komické či tragikomické prózy, zvláště povídky (pokračovatel A. P. Čechova). Zajímají ho existenciální problémy obyčejných lidí, které zachycuje v lidské, tedy spíš tragikomické poloze.

Soubory povídek:   Venkované, Tam v dálce,  Rodáci, Červená kalina (1975) – baladická próza, jeho nejznámější dílo.

 

Boris Pasternak (1890 – 1960)

Doktor Živago – lyrický a reflexivní román, dostal na něj NC 1958, ale nesměl ji převzít a byl vyloučen ze Svazu sovětských spisovatelů. Román se vrací do doby občanské války, hrdina je lékař, ale zároveň i básník (básně jsou součástí románu, stejně tak četné odkazy na Evangelium). Živago není člověk politický, prostě miluje život a Rusko, to vše staví autor do kontrastu v době, kdy se válčí, zatýká, zabíjí… Ve vnitřním monologu hlavní hrdina vyslovuje, o čem román je: „…o nemoci století, o revoluční pomatenosti epochy.“

 

Naděžda Mandelštamová (1899 – 1980)

Židovka, vdova po básníku Osipu Mandelštamovi, její dílo vypovídá o stalinské době:

Dvě knihy vzpomínek – ukazuje tu nehrdinskou, nebudovatelskou, zápornou tvář stalinismu kdy byl její muž pronásledován a zahynul koncem 30. let v gulagu. Zanechala svědectví o době, ze které podle ní vymizely pojmy pravda, odvaha, čest či hrdinství. Boj osamělých jedinců byl zoufale marný.

 

Alexandr Solženicyn (1918-2008)

NC 1970. Největší představitel témata gulagů a utrpení mnoha milionů lidí:

Souostroví Gulag (1973 – 1975) – začal ho psát už 1958, rukopis ukrýval před státní bezpečností. Je to 3svazkové dokumentární dílo, v němž shromáždil vzpomínky, příběhy, fakta… Podal krutou obžalobu sovětského zřízení, ukázal, že socialismus je budován prací vězňů a že slouží k likvidaci milionů odsouzených.

Jeden den Ivana Děnisoviče (1962) – novela, zachycuje pouze 1 den člověka, který žije v táboře pod číslem. Je silně autobiografická (autor byl v lágru 8 let). Popisuje život člověka v extrémních podmínkách, ale ani tak hrdina neztrácí lidské vlastnosti – čest, důstojnost, smysl pro poctivou práci. Autor zdůrazňuje, jak hlad vyvolává v člověku negativní vlastnosti. Jde o autorovy zážitky z desetiletého pobytu v gulagu. Líčí jediný běžný den politického vězně ve věčně zamrzlém táboře na Sibiři, kde ze každý přestupek hrozí korekce (samotka), bití a zákaz přídělu jídla, které se denně skládá z nehodnotné kaše. Celý den pracují v mrazu na stavbě, jsou pořád kontrolování, život si zpestřují pouze kšeftařením s balíčky z domova a občasným „zašitím se“ na marodku. Šuchov je v táboře 8. rok z 10 a prožil vlastně šťastný den: neonemocněl, najedl se a dokonce sehnal tabák.

1974 byl Solženicyn násilně vyvezen do Německa, do 1976 žil v USA. Po pádu komunismu se vrátil do Ruska a stylizuje se do role kritika konzumního světa v Americe i současném Rusku, do role proroka.

V cizině vydal např. romány: V kruhu prvním,  Rakovina