SVĚTOVÁ REALISTICKÁ A NATURALISTICKÁ LITERATURA

 

Ve světové literatuře nastupuje realistické umění na přelomu 20. a 30.let 19.stol., naturalismus na přelomu 60.a 70.let 19.stol.

Realismus /realis = věcný, skutečný/ - uměl.směr, jemuž je vlastní věcné /reálné/ vidění světa. V užším slova smyslu se používá termínu kritický realismus, neboť zdůrazňuje pravdivost konfliktu, postav, děje atd. a je kritický k současným společenským poměrům. Nástup realismu byl podmíněn zásadními změnami ve společnosti - hospodářsky i politicky nejsilnější vrstvou společnosti se stávají draví a bezohlední podnikatelé, průmyslníci a finančníci bez morálních zábran. Kritický realismus chce zachytit společnost jako celek, základním prostorem je velkoměsto /Paříž, Londýn .../. Zatímco romantické postavy utíkají na venkov, do přírody, cesta realistických postav je opačná - venkovan přichází do města, protože jen tam může dosáhnout společenského úspěchu. Pokud opouští velkoměsto, tak jen proto, aby oklamal a využil zaostalé venkovany /viz Gogol - Mrtvé duše/. Zatímco romantismus obrací pozornost k jedinci, který se odlišuje od svého okolí, realismus zpodobňuje průměrného člověka jako zástupce velké skupiny lidí, zachycuje životní prostředí, dobu a okolnosti, které vytvářejí hlavního hrdinu, přeměňují jej - realistický spisovatel zachycuje hrdinu ve vývoji. Realista přistupuje k látce objektivně, autor se neztotožňuje s hlavním hrdinou, nýbrž stojí nad událostmi. Realismus je společensky angažovaný směr, klade si za cíl upozorňovat na společenské křivdy, volá po jejich nápravě, odhaluje zlo. Z realistických forem se uplatňuje hlavně román a drama. Ze snahy o přirozenost vyplývá i užívání hovorového jazyka a dialektu do děl i na jeviště.

Naturalismus /natura = příroda, naturalis = přírodní, přirozený/ - metoda realismu, považuje přírodu za jediný zdroj výkladu všeho dění. V uměleckém díle zdůrazňuje temné stránky lidského života /utrpení, bídu, alkoholismus, prostituci, zločin .../. Společnost se chová jako živý organismus, vyvíjí se v závislosti na prostředí, člověk je ovládán pudy, vytváří ho rasa, prostředí a doba.

 

FRANCIE

Za prvního francouzského kritického realistu a autora psychologických románů je považován Stendhal pro snahu jeho hrdinů o uplatnění ve vysoké společnosti.

Stendhal, vlastním jménem Henri Beyle /1783-1842/

Jako důstojník Napoleonovy armády se zúčastnil tažení do Ruska, po pádu císařství žil převážně v Itálii. Pro své svobodomyslné názory byl pronásledován rakouskou policií /Rakousko ovládalo značnou část Itálie/, musel zemi opustit, zemřel v Paříži prakticky neznámý.

Hrdinové jeho románů prožívají vášnivé lásky, pouze navenek se přizpůsobují své době, proto se stávají pokrytci, vzbouří-li se proti společnosti, zahynou. Nejznámějším románem je Červený a černý - červená je symbolem revoluce, černá despotismu a tmářství, především v církvi. Román je inspirován skutečným příběhem o ambiciózním mladíkovi prostého původu /Julien Sorel/, který se pokouší o společenský vzestup. K dosažení svého cíle užívá prostředků běžných ve vysoké společnosti /přetvářky, lži, milostné pletky/. Ztroskotá, ale odchází ze života jako hrdý člověk, vědomý si své vlastní důstojnosti, veřejně pohrdající pokrytectvím tzv.lepší společnosti.

Román Lucien Leuwen [lisjen leven] - hrdina se dostává do střetu s ideálem a životní realitou, je tvrdě rozčarován poměry v armádě i ve státních úřadech.

Román Kartouza /věznice/ parmská - příběh italského šlechtice usilujícího o štěstí a lásku navzdory společenským bariérám. Plný ideálů se účastní poslední Napoleonovy bitvy u Waterloo, pak vstoupí do kněžského semináře /naučí se přetvářce/, pak je dvořanem u dvora v Parmě /tady prakticky uplatní umění přetvářky/, ocitne se nakonec jako vězeň v parmské citadele /symbol despocie, pro hrdinu však místo rozjímání a poznání opravdové lásky/. Po smrti své milenky vstupuje do kláštera /odchod ze života/.

Červený a černý i Kartouza parmská byly převedeny do filmové podoby - v hlavní roli vždy francouzský herec Gérard Philipe [žerár filip]

 

Honoré de Balzac /1799-1850/

Chtěl v literatuře zachytit kroniku měšťanstva.  V nesmírně rozsáhlém díle, které označil titulem Lidská komedie, vystihl Balzac přelom dvou společenských epoch - aristokratického feudalismu a měšťanského kapitalismu. Sympatizoval s aristokraty a to mu umožnilo vylíčit neobyčejně přesně a kriticky francouzské měšťanstvo při jeho dravém nástupu k moci. Chtěl představit všechny lidské typy, společenské vrstvy, zachytit všechny životní situace, způsoby života, povolání, politiku, války atd. Tento záměr uskutečnil ve výše uvedeném cyklu, který zahrnuje asi sto románů z období po Napoleonově pádu až do poloviny 19.stol. a je průřezem života společnosti od nejnižších vrstev až k přepychu vrstev nejvyšších.

Ústřední trilogii Lidské komedie tvoří romány :

Otec Goriot - smutný osud bohatého kupce, který provdal své dcery za muže z nejvyšších vrstev společnosti, sám však dožívá opuštěn, neboť dcery se za něj stydí. S osudem Goriota se prolíná příběh studenta Evžena Rastignaca, který přijíždí do Paříže plný ctižádosti a vůle vyniknout. Je chudý a poznává, že  peníze lze získat pouze bezohledností, využíváním druhých, odhozením všech morálních zásad.

Ztracené iluze - venkovský básník poznává v Paříži rub umělecké slávy - úspěch je závislý na nakladatelích, kteří jsou prodejní. Hrdina stojí před rozhodnutím - žít čestně, ale v bídě, nebo se zaprodat a dosáhnout úspěchu.

Lesk a bída kurtizán - zobrazuje spojení finančního světa s pařížským podsvětím. Hrdina se žene pouze za společenským úspěchem, na to doplácí jeho milenka - kurtizána, kterou společenské poměry vehnaly do role prostitutky pro muže z vyšší společnosti, jimiž hluboce pohrdá. Balzac ji nechává morálně vyniknout nad všemi ostatními postavami.

K jiným proslulým Balzakovým typům patří lakomec Grandet v románu Evženie Grandetová, který zničí život své dceři, jen aby vyplacením věna nezmenšil svůj majetek.

Román Šagrénová kůže /česky i Oslí kůže/ - ústředním tématem je čarovná kůže, která splní svému majiteli jakékoli přání, ale zmenšuje jeho lidské štěstí.

V Gobseckovi je hlavní postavou lichvář, který bezcitně ovládá a likviduje své věřitele. Hromadí bohatství, kterého nijak neužívá, žije skoro jako žebrák.

 

Gustave Flaubert [flobér] /1821-1880/

Byl mistrem v zobrazování lidských vášní a citových stavů, dovedl analyzovat proces vzniku, růstu a ztráty iluzí, proto vytváří postavy tak, aby byla každá iluze odhalena jako lež.

Paní Bovaryová - psychologicky prokreslený příběh romanticky založené ženy, která nemůže ve všedním manželství s venkovským lékařem najít uspokojení a životní cíl. Touží po vzrušujícím životě v Paříži, po vášni, ale dostává se do milostných a finančních dobrodružství a končí sebevraždou. Roku 1857 byl Flaubert za tento román obžalován z ohrožení mravnosti, zlehčování manželství a urážky náboženského cítění. Soud ho nakonec osvobodil.

Salambo - román z historie starověkého Kartága.

Citová výchova - příběh romantika, který nemá v ničem vytrvalost, má pouze schopnost žít.

 

Émile Zola /1840-1902/

Zakladatel naturalismu. Chtěl ve svých románech postupovat přísně vědecky. Snažil se dobrat podstaty člověka ovládaného pudy. Své zásady formuloval i teoreticky v díle Experimentální román, umělecky je zpracoval v cyklu Rougon-Macquartové [rugon makartové] /podtitul "Přírodopis a sociální historie rodiny za druhého císařství"/. Pramáti rodu Adélaide Rougonová [ adléd rugonová] žije ve volném svazku s opilcem Macquartem [makártem]. Její legitimní potomci z předchozího manželství - Rougonové - jsou finančníci, podnikatelé a politici, nelegitimní Macquartové jsou dělníci, drobní živnostníci a obchodníci. S jejich potomky se setkáváme v dalších románech cyklu, a to Zabiják, v němž Zola uvádí do literatury prostředí pařížských krčem, postavy dělníků a řemeslníků, přesně popisuje klinický obraz abstinenčních příznaků deliria tremens i potupné smrti. Obě hlavní postavy jsou dědičností a prostředím předurčeny k alkoholismu a bídnému konci.

Další díl cyklu má název Germinal - o životě horníků a jejich stávkovém boji; dále Nana, zobrazující život vyšších společenských vrstev i prostitutek; Lidská bestie - drama žárlivosti; nebo Doktor Pascal s nadějí na lepší vyhlídky pro příští generace Rougon-Macquartů.

Zola si nedělal nejmenší iluze o měšťácké společnosti, díval se pesimisticky na vývoj celého lidstva. Koncem života se stal odvážným bojovníkem v tzv.Dreyfusově aféře. Neohroženě se postavil proti militaristům a antisemitům za osvobození židovského kapitána Dreyfuse.

 

Guy de Maupassant [gi d mopasán] /1850-1893/

Vybudoval tradici moderní francouzské povídky a novely. Nejznámější je jeho debut Kulička - příběh prostitutky, kterou pohrdají ti, jež zachránila.

Věno - muž se ožení s dívkou z venkova, odveze ji do Paříže a tam zmizí i s jejím věnem.

Román Miláček - příběh mladíka, který se prostřednictvím žen dostává do vyšší společnosti.

 

ANGLIE

Období viktoriánské Anglie /královna Viktorie 1839-1901/, největší rozmach koloniálního panství, obrovské sociální rozdíly. Za hlavní ctnost se považuje spoléhat na vlastní síly. Hlavní hrdina se setkává v Londýně s kapitalistickou dravostí, nespravedlivým soudnictvím, zločineckým podsvětím. Skutečné hodnoty nachází jen v lásce a rodinném životě.

Charles Dickens /1812-1870/

Jeho otec se octl ve vězení pro dlužníky, on sám musel v jedenácti letech pracovat v továrně. Byl však velmi houževnatý, studoval, stal se novinářem - slavným a úspěšným. Ve svých románech se často zabývá osudy nešťastných dětí bez domova, které se na vlastní pěst probíjejí životem : Oliver Twist, David Coppeerfield, Malá Doritka a Nadějné vyhlídky.

Dickense proslavil už jeho první román psaný na objednávku nakladatele - Kronika Pickwickova klubu - o cestách zámožného obchodníka a členů jeho malého klubu po okolí Londýna. Jednotlivé epizody tvoří samostatné povídky. Dílo je humoristické, i když kriticky zobrazuje veřejné instituce /chudobince, vězení pro dlužníky/, sociální poměry /práce dětí v továrnách, bída předměstí/ atd.

 

Thomas Hardy /1840-1928/

Autor vesnických románů.

Tess z d´Ubervillů [dabrvilů] - příběh svedené dívky.

Starosta casterbridgeský [kastrbričský] - o muži, který v opilosti prodal svou ženu a dítě námořníkovi, pak se vypracoval k vysokému postavení, ale musel tvrdě zplatit za prohřešek z mládí.

 

Robert Louis Stevenson [stívnzn]1850-1894/

Poklad na ostrově - dobrodružný román z exotického prostředí.

Podivuhodný příběh Dr.Jekylla a pana Hyda [džekila, hajda] - psychologická novela o dvojí povaze lidské bytosti. Má hororové prvky.

 

USA

Harriet Beecher Stoweová /1811-1896/ [herjet bíčr stouová]

Chaloupka strýčka Toma - jedno z prvních a zároveň stěžejních děl v boji proti otroctví.

 

Mark Twain [1835-1910]

Vytvořil chlapecké hrdiny, kteří usilují o osobní svobodu a touží po dobrodružství - Dobrodružství Toma Sawyera [sojera] a Dobrodružství Huckleberryho [haklberiho] Finna.

 

Herman Melville [melvil]

Román Bílá velryba - realisticky líčí život na velrybářské lodi. Honba kapitána Achaba za ohromnou bílou velrybou je symbolem boje s nepřemožitelnou přírodou /podobný námět jako Hemingwayův Stařec a moře/.

 

NORSKO

Henrik Ibsen /1828-1906/

Významný autor realistických dramat : Domov loutek /Nora/ - matka se rozhodne opustit rodinu, neboť pro muže je jen loutkou pro zábavu.

                                                    Nepřítel lidu - blahobyt postavený na lži a podvodu je nemravný. Hrdina chce ve své obci odstranit nedostatky, a je proto označen za nepřítele lidu.

Další dramata : Opory společnosti, Hedda Gablerová, Když my mrtví procitneme atd.

 

RUSKO

Ruští realisté se často zaměřovali na venkovská témata. Nevolnictví v Rusku trvalo až do roku 1861. Nevolnický mužik byl zbídačelý, negramotný, úplně závislý na libovůli svého majitele - šlechtického statkáře. Spisovatelé vedou boj za změnu tohoto stavu. Pocity bezvýchodnosti, neporazitelnosti carského samoděržaví vedou v literatuře k zobrazení postavy "zbytečného člověka" v ještě větší míře než v romantismu.  V 50.letech 19.stol. se část mladé generace postavila záporně ke všem dosud uznávaným hodnotám - jsou označováni jako nihilisté. Opovrhovali i literaturou a kulturou vůbec jako věcmi neužitečnými a zbytečnými.

Nikolaj Vasiljevič Gogol /1809-1852/

Prozaik a dramatik. Svými povídkami z velkoměsta zasahuje ještě do romantismu - Petrohradské povídky - jejich postavy se stávají oběťmi přízračné atmosféry velkoměsta / Nos, Portrét, Bláznovy zápisky/.

Román Mrtvé duše se zakládá na nápadu podvodníka Čičikova kupovat "mrtvé duše" /nevolníky, kteří zemřeli, ale nebyli ještě vyškrtnuti ze seznamu svých majitelů/. Realisticky zachycuje venkovské statkáře jako tupé a zvrácené chamtivce.

Povídka Taras Bulba - líčí boj ukrajinských kozáků proti Polákům.

Divadelní hra Revizor - komedie o bezvýznamném úředníčkovi Chlestakovovi, kterého omylem považují za revizora z Petrohradu. Chlestakov využívá jejich omylu - bere úplatky, hejtman mu dokonce nabídne svou dceru za ženu. Přitom se odkrývají nepořádky a zlodějna provinčních úředníků.

Další dramata : Ženitba, Hráči ...

 

Ivan Sergejevič Turgeněv /1818-1883/

Šlechtic z důstojnické rodiny, dlouho pobýval ve Francii, spisovatel z povolání. Psal romány, jejichž dějištěm bývají venkovská "šlechtická hnízda" - Rudin, Šlechtické hnízdo, V podvečer. Ukazuje generační problémy a ohlasy nových myšlenek přicházejících ze západu - Otcové a děti. Hlavním mluvčím mladé generace je zde Bazarov, neuznávající lásku, vztah k vlasti, rodičům, umění. Tvrdí, že je nihilista. Představuje pokolení znechucené dobou, bez perspektiv, bez víry v pokrok a spravedlnost. Propadá nečinnému hloubání nebo se uchyluje k násilí. Bazarov však není úplný nihilista, mučí jej touha po ideálu a silném citu.

V milostných novelách zachycuje melancholickou, až tragickou nenaplněnou lásku. Prožívá ji většinou čestný, ale slabý šlechtic a mladá dívka dychtící po štěstí - Asja, První láska, Jarní vody.

Lovcovy zápisky - 25 črt /krátké povídky zaměřené na charakteristiku postav/ situovaných do středního Ruska. Vypravěč se svým pomocníkem prochází krajem jako lovec, potkává nevolníky i statkáře, odhaluje jejich život a charakter. Turgeněv vyjadřuje ostrý protest proti barbarství ruského nevolnického systému.

 

Lev Nikolajevič Tolstoj /1828-1910/

Po ztrátě rodičů byl vychován příbuznými, měl velký smysl pro hodnoty rodinného života. Cestoval po Evropě, zúčastnil se krymské války. Žil jako statkář v rodové usedlosti v Jasné Poljaně. Jeho "tolstojovština" je názor o neprotivení se zlu násilím /je blízký Chelčickému/, odmítal soukromé vlastnictví, zvyšoval vzdělanost svých mužiků, pomáhal jejich rodinám, ale změnit systém bylo nad jeho síly, což ho značně psychicky vyčerpávalo. Jeho tvorba má autobiografický charakter.

Napsal řadu povídek, např. Sevastopolské povídky; dále dramata Vláda tmy, Živá mrtvola.

Vytvořil nové pojetí historického románu - Vojna a mír - sleduje společenský i soukromý život více než 250 postav v době osvobozeneckého boje Rusů proti Napoleonovi. Životní zvraty hrdinů se odehrávají na pozadí historických událostí. Epopej má dva hlavní mužské hrdiny : Andreje Bolkonského a Pierra Bezuchova. Jsou to povahy do značné míry protikladné. Kníže Bolkonskij je energický, statečný, je raněn u Slavkova a později umírá na následky zranění u Borodina. Bezuchov je idealistický snílek zaujatý otázkami pravdy a smyslu života. Je pacifista. Právě on je nositelem názorů Tolstého. S porozuměním pro ženskou psychologii je prokreslena postava Nataši Rostovové, nevěsty Bolkonského, která se po jeho smrti provdá za Bezuchova. Hlavní myšlenkou románu je názor, že dějiny nevytváří jedinci /např.Napoleon/, ale lid a tisíce drobných, nepředvídatelných oklností a náhod.

Román Anna Karenina je zaměřený na psychologii jednotlivců i společenských skupin, soudobé myšlení a zvyklosti. Tematické jádro tvoří osudová láska hlavní hrdinky k poručíku Vronskému, která rozvrátí její rodinu a přivede ji k sebevraždě.

 

Fjodor Michajlovič Dostojevskij /1821-1881/

Jako člen kroužku utopických socialistů /petraševců/ byl zatčen a odsouzen k smrti. Až na popravišti mu byl ortel změněn na vyhnanství na Sibiři /strávil zde 9 let/. Odpor k západoevropskému dravému kapitalismu ho přivedl k názoru, že spása pro svět je v ruském pravoslavném náboženství a v pevném systému carského samoděržaví.

Je tvůrcem psychologického románu - staví své hrdiny do rozhodujících životních situací, používá vnitřního monologu, události v jeho románech se valí jedna přes druhou. Snaží se pochopit lidi nalomené, zvláštní povahy, má soucit s trpícími, s lidmi s duševními poruchami, vášnivci, zločinci, revolucionáři, prostitutkami...

Po návratu ze Sibiře sepsal své zkušenosti v díle Zápisky z mrtvého domu.

Román Zločin a trest odmítá individualismus, který vede až ke zločinu. Antihrdina Raskolnikov se považuje za výjimečnou osobnost. Rozhodne se zavraždit starou lichvářku, "lidskou veš", jejíž život nemá pro nikoho cenu. Ani po vraždě nepřestává věřit ve svou teorii o právu silného jedince překračovat morální zákony a dopouštět se třeba i zločinu. Teprve prostitutka Soňa - nejčistší postava románu - ho přiměje k pokání a přiznání. Dobrovolně ho pak doprovází i do vyhnanství na Sibiř.

Idiot - kníže Myškin je dokonale mravný a čestný člověk, bezbranně stojí proti společnosti s kořistnickou morálkou, zešílí. Ostatními je pro svou dobrotu považován za idiota.

Běsi - politické téma, autor nemilosrdně odsuzuje ruské revoluční hnutí, jeho metody teroru a vražd. Revolucionáři /teroristé/ rozvrátí celé město, teprve když jsou zničeni, vrátí se do města klid a pořádek. Krajní mezí je názor nihilisty Šigaleva - lidstvo bude rozděleno tak, aby jedna desetina byla svobodná a ostatní nevzdělaní otroci určení k službě.

Bratři Karamazovi - poslední román. Starý Karamazov je opilec a zhýralec a jeho čtyři synové se pokoušejí každý po svém prolomit kruh karamazovské nemorálnosti a přetrhnout pouta neblahého dědictví.

 

Anton Pavlovič Čechov /1860-1904/

Lékař, měl zásluhu na založení Moskevského akademického divadla, zemřel na tuberkulózu ve 44 letech.

Ve svých povídkách sleduje téma lidskosti - lidé jsou vystaveni lhostejnosti a krutosti okolí, kritický soud však autor ponechává na čtenáři - Člověk ve futrálu, O lásce, Vaňka, Angrešt.

Proslavily ho předevší divadelní hry, odehrávající se na venkově zasaženém pronikajícím kapitalismem. Hlavními postavami jsou předevší intelektuálové nespokojení se životem, ale neschopní jej změnit - Strýček Váňa, Tři sestry, Višňový sad, Racek.

 

POLSKO

Henryk Sienkiewicz /1846-1916/

Spíše než realistické romány píše historické romány typu Waltera Scotta.

Křižáci - z období válek Poláků proti řádu německých rytířů.

Trilogie Ohněm a mečem /Ohněm a mečem, Potopa, Pan Wolodyjowski/ - boj polské šlechty proti ukrajinským kozákům v 17.stol.

Quo vadis - o pronásledování prvních křesťanů za císaře Nerona.