Teorie literatury

 

 

TEORIE LITERATURY

 

LITERATURA = písemnictví :

-         odborná / např.historická /

-         umělecká / např.román /

-         jednací / např.protokol, žádost /

Literatura má funkci :

- informativní / přináší informace /

- formativní / utváří osobnost, rozvíjí vnímání a myšlení /

- estetickou / vyvolává pocit krásna, zážitek z díla /

- zábavnou / dává možnost uvolnit se, pobavit /

Věda o literatuře má 3 složky :

-         literární teorii / formy, prostředky atd. /

-         liter.historii / vývoj národních literatur, tvorba spisovatelů /

-         liter.kritiku / hodnocení, rozbory děl /

 

Literární druhy a žánry

1. lyrika – zachycuje pocity, nálady a úvahy autora / lyrického subjektu / :

     - milostná,intimní

     - přírodní

     - společenská

     - reflexivní / úvahová /

    Patří sem např. píseň – lidová nebo umělá /pracovní, milostná, vojenská.../, elegie /žalozpěv/, óda, hymnus /oslavná báseň chválící bohy, přátelství, lásku, přírodu /, satira /kritické hodnocení události, osoby/, epigram /drobná satirická báseň s pointou- překvapivým závěrem/, pásmo neboli polytematická báseň /volné řazení veršů na základě myšlenkové asociace/, sonet/báseň o čtyřech slokách, dvě jsou čtyřveršové a dvě tříveršové/...

2. epika – je založena na dějovosti :

       a/ malá – např. bajka – příběh založený na alegorii, většinou zvířata vystupují jako lidé, má didaktický / výchovný / charakter / vyplývá z ní ponaučení /

       b/ střední – báje / mýtus / - pokus primitivní společnosti o výklad světa, hrdiny jsou hlavně bohové. Soustava mýtů / mytologie / byla základem náboženských soustav starých národů /Řeků, Římanů /

                 - pověst – čerpá z minulosti národa, z činů histor.hrdinů, váže se k určitému místu, spojuje histor.jádro s fantazií

                 - pohádka – příběh časově a místně neurčený, končí vítězstvím dobra :

                            - lidová – kouzelná /neznáme autora, vystupují nadpřirozené postavy /

                            - umělá -  autora známe / Drda, Lada, Čapek /

                            - moderní – vztahuje se k autorově současnosti, obvykle se nevyskytují nadpřirozené postavy / Wolker, Macourek /

                - povídka – jádrem je určitá událost, určená místně i časově, více osob i dějových linií

                - arabeska – povídka s bohatou fantazií a smyslem pro ironii

                - romaneto – na počátku je záhada, která je na konci rozumově až vědecky odhalena

                - novela –tematicky uzavřenější povídka středního rozsahu, soustředěná na jednu událost, epizodu ze života

   c / velká – epos – vypravuje ve verších řadu událostí, vystupuje mnoho postav. Podle tematu rozlišujeme epos hrdinský, historický, rytířský, náboženský

                 - legenda – vyprávění o životě a skutcích světců, dějí se zázraky

                 - román – velká epická skladba světského obsahu psaná lidovým jazykem /odtud název – lingua romana-román /. Druhy : rytířský,      dobrodružný, historický, milostný, společenský, psychologický, utopický, naturalistický, detektivní, horor, fantasy, science-fiction...

3. lyricko-epické žánry – děj s lyrickými vložkami :

        - balada – veršovaná skladba s pochmurným dějem a tragickým koncem řeší konflikt člověka s přírodou, společností,nadpřirozenými silami. Balada je klasická / Erben / a sociální / Bezruč, Neruda, Wolker /

        - romance – opak balady, veselá, humorná, konflikt smírný

        - poema / básnická povídka / - zachycuje událost ze života jedince, nikoli společnosti

4. drama – hra určená pro jeviště, monology a dialogy. Dělí se na :

        - tragédii – vznikla v antice, hra s vážným obsahem, v níž se hrdina dostává do konfliktu se silami mocnějšími, než je on sám, a v zápase podlehne

        - komedii / veselohra / - ukazuje směšné stránky života, dospívá ke šťastnému rozuzlení. Komično je v postavě nebo situaci

        - činohru / drama v užším slova smyslu / - novodobý útvar o současných společenských problémech, psychologické prokreslení postav

        - melodram – dramatická báseň doprovázená hudbou

        - muzikál – řetěz scénických obrazů spojených hudbou, zpěvem, často i tancem

5. věcná literatura – útvary publicistiky, odborné literatury s uměleckými prvky :

        - reportáž- informace o nové události, zajímavém místě, hodnocení

        - románová biografie – umělecký životopis

        - cestopis – umělecky zpracované informace z cest

        - fejeton / podčárník / - menší public.útvar úvahového charakteru ve spodní části novin. Zaměřuje se na aktuální problémy společnosti, politiky, kultury...Je psán s ironickým nadhledem, neskrývá autorův názor a osobní přístup. Zakladatelem je J.Neruda

         - literatura faktu – zpracovává historické i soudobé události, vychází ze skutečnosti, nepostrádá dramatičnost a napětí / např. Miroslav Ivanov / 

         - kronika -záznamy o histor.událostech nebo běžném životě/např. v obci/ chronologicky za sebou 

 

Jazyk literárního díla

 

a/ Zvukové prostředky

-         EUFONIE / libozvučnost / - esteticky působivé uspořádání hlásek.

např. Pak soumrak všechny krásy kraje

         Na noc zakryje

         A na pokraji háje potok

         hraje árie / J.Suchý /

Nahromadění hlásek a, a, u, ú dodá veršům teskné ladění, ale povznášející.

-         KAKOFONIE / nelibozvuk / - opak eufonie

např. Krmí krky krví horských kondorů... / V.Nezval /

-         ONOMATOPOIE / zvukomalebnost / - zvukové vystižení zobrazovaného jevu

např. A na topole podle skal

         zelený mužík zatleskal. / K.J.Erben /

-         TAUTOLOGIE – opakování toho, co již bylo řečeno, jinými slovy / synonymy /

např. Nevesely truchlivy jsou ty kraje vodní,

         v poloutmě a polousvětle plyne tu den po dni. / K.J.Erben /

-         PLEONASMUS – zbytečné hromadění slov, např. Dívala se, koukala, rozhlížela...,

nebo vysvětlování toho, co není třeba vysvětlovat, např. Slyšet ušima, stará babizna...

-         ALITERACE – opakování stejných hlásek na začátku sousedních slov nebo veršů,

např. Plyne peníz po penízku...

-         PARONOMÁZIE – užití slov odvozených od téhož základu

např. Přísný pštros nepřísné pštrosí autority přednášel pře časem mladým pštrosáčatům.../ J.Thurber /

-         APOSTROFA – oslovení nepřítomné osoby nebo věci

např. Tebe bych, národe, tebe bych nepřežil. / J.Neruda /

 

      Pravidelným opakováním některého slova vznikají zvukové prostředky zvané figury :

-         EPIZEUXIS – opakování slova ve větě těsně po sobě

např. Okolo lesa pole lán,

         hoj jede, jede z lesa pán.../ K.J.Erben /

-         ANAFORA – opakování slov na začátku veršů nebo vět

např. ...slyšte, všichni lidé slovanští,

            slyšte Slovo, od Boha přišlo... / Proglas /

-         EPIFORA – opakování slov na konci veršů nebo vět

např. Jaký je to divný kraj,

         milý bože, divný kraj! / F.L.Čelakovský /

-         EPANASTROFA – opakování slov na konci jednoho a začátku druhého verše

např. ...a nazván Volžanín, po vychování

            po vychování u matky Volhy.../ F.L.Čelakovský /

-         POLYSYNDETON – hromadění spojek

např. A nepůjde. A zrovna ne. A na truc.

 

b/ Obrazná pojmenování – TROPY

 

-         METAFORA – zástupné, přenesené pojmenování na základě vnější podobnosti

např.V mrazivé chýši tam ptáčata zbyla... / P.Bezruč / - sirotci

         Mezi náma to zajiskřilo...než napočítals do pěti, tak zase vypli proud. /H.Šikolová / - citový vztah skončil

Druhem metafory je PERSONIFIKACE – lidské vlastnosti se přisuzují věcem, rostlinám..., např. Řeka zpívá, den usíná...

-         PŘIROVNÁNÍ – se spojkou jak, jako – srovnává 2 jevy, uvádí znak, na jehož základě    

došlo k podobnosti – např....v tváři bílý jak jeho košile..., jako by z pekel puštěn...

/ W.Shakespeare /

-         METONYMIE – přenesené pojmenování na základě vnitřní, významové souvislosti

např. A proto odpouští má láska mému koni

         na cestě od tebe tu jeho loudavost. /W.Shakespeare / - láska = já

Jestliže podobnost vychází ze vztahu mezi celkem a jeho částí, vzniká SYNEKDOCHA – např. V chýši sáh na sáh jsou si srdce ještě blíž. / Bašó /

Srdce = osoby

-         EPITETON / básnický přívlastek / - přívlastek hodnotící, který nás v souvislosti s poj-

menováním překvapuje / něžná záře / nebo zdůrazňuje znak, který je ve slově již obsažen / šedý vlk /, ve starší literatuře jsou ustálené básnické přívlastky / lstivý Odysseus, jasný sokol.../

-         OXYMORÓN – zdánlivě nelogické spojení

např. V tobě mé lásky jako v hrobě žijí.../ W.Shakespeare /, Svítání na západě / O.Bře-

zina /

-         HYPERBOLA / nadsázka / -neobvyklé zvětšení situace nebo jevu

např. Tisíc a jedna noc

-         EUFEMISMUS -  zjemnění výrazů, které pro nás představují nepříjemné představy

např. Odešel do věčných lovišť, skončila jeho životní pouť = zemřel

-         DYSFEMISMUS – opak eufemismu, směřuje k zápornému hodnocení

např. ...a vládu ve zchromlých pařátech panovníků.../ W.Shakespeare /

-         PERIFRÁZE – pomocí typických znaků vystižený jev

např. Dřěvo sě listem odievá / staročeská píseň / - přichází jaro

-         IRONIE A SARKASMUS – prostředky, v nichž je užito slov v opačném významu, než v jakém se jich užívá obvykle

např. No ty jsi ale krasavec! Tak to se ti opravdu podařilo.

 

Verš

Nauka o využití zvukových prostředků ve verši se nazývá prozódie

Rým = zvuková shoda slov na konci veršů

Rytmus = záměrné uspořádání zvukových prostředků / střídání přízvučných a nepřízvučných slabik /. Schéma rytmu = metrum

K určení rytmu slouží stopy. Ty se skládají z těžkých dob / slabiky, které mají přízvuk/ a z lehkých dob / slabiky nepřízvučné /

Máme 5 druhů veršů / 5 typů stop / :

1.   SYLABOTONICKÝ – má pravidelný počet stop a přízvuků, nejběžnější jsou 4 stopy :

                 a / trochej – střídá se přízvučná s nepřízvučnou

                 b / jamb – střídá se nepřízvučná s přízvučnou

                 c / daktyl – jedna přízvučná a dvě nepřízvučné

                 d / daktylotrochej – střídání daktylu a trocheje

2.    ČASOMĚRNÝ – založen na střídání dlouhých a krátkých slabik, je příznačný pro antickou literaturu. Nejznámější časom.verš je hexametr. V době národ.obrození byla časomíra využita i v českém básnictví – např. J.Kollár – Slávy dcera

3.    SYLABICKÝ – pravidelný počet slabik ve verši. Příznačný pro polštinu a románské jazyky

4.    TÓNICKÝ – pravidelný počet přízvuků ve verši. Vyskytuje se v ruštině

5.    VOLNÝ – nepravidelný počet přízvuků i slabik, délka verše různá, potlačena interpunkce, chybí rým.

 

      Rým

 

Rýmové schéma :

-         rým sdružený – aabb –rýmuje se 1.verš s 2. a 3.se 4.

-         střídavý – abab – rýmují se 1.a 3.verš, 2. a 4. verš

-         obkročný – abba – rýmují se 1. a 4. verš, 2. se 3.

-         postupný – abcabc – 1. se 4., 2. s 5., 3. s 6.

-         přerývaný - abcb – rýmuje se pouze 2. se 4.    

 

Formy řeči

 

-         PŘÍMÁ – „Tady ředitel,“ zaskřehotalo sluchátko.

-         NEVLASTNÍ PŘÍMÁ – Tady ředitel, zaskřehotalo sluchátko.

-         NEPŘÍMÁ – Sluchátko zaskřehotalo, že je u aparátu ředitel. 

-         POLOPŘÍMÁ – Ředitel si ho zavolal, jestli prý neviděl školníka. Ne, neviděl.